|
|
|
|
|
|
|
(1901, Sušak /dnešní Rijeka/ - 1938, Paříž)
ÖDÖN VON HORVÁTH
|
|
|
„Bože, co je to za dobu! Svět je plný neklidu, samý zmatek a nikde žádná jistota!“ - Ödön von Horváth v dopise svému příteli Franzi Theodoru Csokorovi, 23. března 1938
„Na dobu před rokem 1914 si vzpomínám jenom jako na nudnou obrázkovou knihu. Všechny své dětské zážitky jsem zapomněl ve válce. Můj život začíná vyhlášením války.“
Edmund Josef von Horváth, známý jako Ödön von Horváth, přišel na svět jako prvorozený syn rakousko-uherského diplomata Dr. Ödöna Josefa von Horvátha a Marie Lulu Hermíny, rozené Prehnal a pocházející z uhersko-německé rodiny vojenského lékaře. Písmeno „h“ na konci jména značí v maďarštině příslušnost k nižší slavonské šlechtě a rodina byla svým národnostním promíšením typickým „produktem“ monarchie. „Pokud se mě ptáte po mé vlasti, pak vám mohu říct následující: narodil jsem se ve Fiume, vyrůstal jsem v Bělehradě, Budapešti, Bratislavě, Vídni a Mnichově a mám maďarský pas – ale vlast? Tu neznám! Já jsem typický starorakousko-maďarský mišunk: maďarsko-chorvatsko-německo-český; jméno mám maďarské, rodnou řeč němčinu. Daleko nejlépe píšu německy, píšu nyní už jenom německy, náležím tedy k německému kulturnímu okruhu, k německému lidu. Ovšem pojem otčina (Vaterland), národnostně zfalšovaný, je mi cizí. Mojí otčinou je Volk.“ V sedmi letech se začal učit maďarsky a až ve dvanácti německy: „Během studií jsem čtyřikrát změnil vyučovací jazyk a téměř každou třídu jsem navštěvoval v jiném městě. Výsledkem bylo, že jsem žádnou řeč úplně neovládal. Když jsem poprvé přijel do Německa, neuměl jsem si ani přečíst noviny. Teprve ve čtrnácti letech jsem napsal svoji první německou větu.“ I přesto – nebo právě proto – proslul svým rezervovaným, nesentimentálním pohledem na všechny formy ideologie, jež apeluje na vlastenecké cítění, a postavy jeho her i románů promlouvají jazykem, který vytvořil mistr jazykových nuancí.
V roce 1919 složil Horváth ve Vídni maturitu, odstěhoval se za svými rodiči do Mnichova a na tamní univerzitě navštěvoval přednášky z psychologie, literární a divadelní vědy a uměnovědy. Kolem roku 1920 se začal intenzivně věnovat psaní a ve svých hrách i románech varoval mimo jiné před hrozícím nástupem fašismu, upozorňoval na „věčný boj mezi vědomím a podvědomím“ a odcizenou, sociálně deprimovanou společnost („Existují jen dvě věci, proti kterým píši, a to je hloupost a lež. A dvě, za něž se stavím, a to je rozum a upřímnost,). Ovšem většinu svých literárních prvotin zničil a s otcovou pomocí dokonce skoupil všechny neprodané exempláře své první vydané hry Kniha tanců. V roce 1929 vystoupil z katolické církve. V roce 1931 se ocitl na vrcholu svých autorských úspěchů: jeho dosud nejslavnější hra Povídky z vídeňského lesa slavila premiéru a Horváth obdržel Kleistovu cenu za literaturu.
Poté, co se Adolf Hitler chopil moci, prohledávaly jednotky SA několikrát vilu Horváthových rodičů a jeho knihy byly demonstrativně páleny na Královském náměstí v Mnichově; Horváth ujel do Vídně a posléze do Henndorfu u Salzburku, kde se přidal k okruhu nejvýznamnějších osobností shromážděných kolem Carla Zuckmayera. Aby se vyhnul pronásledování a mohl dále tvořit, vstoupil i přes svůj odpor k národnímu socialismu do Říšského svazu německých spisovatelů a stal se i členem Svazu národních spisovatelů. V Německu už však v tu dobu Horváthova dramata nesměla být uváděna; jeho hra Víra, láska, naděje byla před berlínskou premiérou zakázána a Horváthova finanční situace se podstatně zhoršila. Až v roce 1937, kdy byl v Amsterdamu vydán jeho románový cyklus Století ryb, dočkalo se jeho dílo opět zaslouženého ohlasu a romány Mládež bez Boha a Dítě našeho věku byly přeloženy do několika cizích jazyků. Ovšem již o rok později se ocitly na Seznamu škodlivé a nežádoucí literatury a byly na říšském území zkonfiskovány.
Po obsazení Rakouska v březnu 1938 uprchl Horváth do Budapešti, Fiume a po delším cestování dorazil koncem května do Paříže, kde ho měl čekat – jak mu prozradila kartářka – životní zážitek. 1. června se v Café Marignan setkal s režisérem Robertem Siodmakem, který chtěl v Americe zfilmovat Horváthův román Mládež bez Boha, a zašel si do kina na Sněhurku a sedm trpaslíků – nový hit Walta Disneye. Když se pak večer vracel po Champs-Élysées do hotelu, zastihla jej prudká bouře. Horváth se schoval pod kaštan, z něhož se ulomila silná větev a roztříštila mu lebku. Byl na místě mrtev.
O jeho pohřbu na hřbitově Saint-Ouen podal zprávu Carl Zuckmayer: „Kousek od místa, kde byl vykopán hrob, v nejvzdálenějším koutě hřbitova, vedly koleje seřaďovacího nádraží, a během tu kratších, tu delších proslovů bylo neustále slyšet rachocení a skřípění brzd posunovaných nákladních vagónů a hlasité volání dělníků na dráze (...), které přerušovalo ztišené hlasy řečníků. Ödön by se, myslím, kdyby byl naživu, usmál k smrti...“ V osmdesátých letech pak byly za bizarních okolností převezeny jeho ostatky do Vídně.
|
|
|
|