|
|
|
|
|
|
|
(1896 - 1970)
JOHANNES URZIDIL
|
|
|
|
V roce 1895 uzavřel v Praze ing. Josef Uržidil, železniční úředník a technický vynálezce, sňatek s vdovou židovského původu Elise Metzelesovou, která si z prvního manželství přivedla již sedm dětí. Jejich jediný společný syn Johannes se narodil 3. února 1896. V roce 1913 Urzidil začal publikovat v denním tisku a časopisech, první verše uveřejnil pod pseudonymem Hans Elmar v Prager Tagblattu. 1914 maturoval na gymnáziu a začal studovat na filozofické fakultě pražské německé univerzity germanistiku, slavistiku a dějiny umění. V tomto období se stal členem literární společnosti, která se scházela v kavárně Arco (F. Kafka, M. Brod, F. Werfel, E. E. Kisch, O. Baum, F. Weltsch, E. Weiß, K. Brand ad.). 1916 – 1918 vojenská služba v c. k. rakouské armádě. Pokračoval ve studiu a stýkal se s Werfelem, Kafkou, Brodem a Baumem. Koncem roku 1917 připravoval Urzidil spolu s brněnským vydavatelem Leo Reissem koncepci nového literárního měsíčníku Der Mensch, který poté spoluredigoval a publikoval zde mj. své překlady z díla Otokara Březiny. Spolupracuje s redakcí Prager Tagblatt a předními expresionistickými časopisy: Der Anbruch (Vídeň), Die Aktion (Berlín), Der Friede (Vídeň) a dalšími. V říjnu 1918 končí vojenskou službu. V Die Aktion vyšla jeho stať o výstavě Tvrdošíjných Junge tschechische Kunst. Ukončil svá studia na univerzitě začal pracovat jako překladatel na tehdejším Úřadu zmocněnce Německé říše v Praze. V roce 1919 vychází Johannesi Urzidilovi první básnická sbírka – Sturz der Verdammten (Verlag Kurt Wolff, Leipzig 1919). Roku 1920 se Urzidil stal úředníkem německého vyslanectví v Praze a pracoval zde jako referent pro tiskové záležitosti (Pressereferent der Deutschen Gesandtschaft). 1920 – 22 spolupracoval s časopisem Die Dichtung, vydávaném Wolfem Przygodem a nakladatelstvím Gustava Kiepenheuera. V roce 1921 se Urzidil stává korespondentem Berliner Börsen-Courieru. Na podzim 1921 vychází se zpožděním kniha – Karl Brand, Das Vermächtnis eines Jünglings (Ed. Strache Verlag, Wien–Prag–Leipzig, 1920), kterou připravil k vydání již v minulém roce – čekalo se na předmluvu Franze Werfela. V prosinci byl Urzidil jmenován tiskovým radou německého vyslanectví v Praze (Pressebeirat der Deutschen Gesandtschaft), kterým pak zůstane až do roku 1933. 4. dubna 1922 uzavřel Johannes Urzidil sňatek s lyričkou Gertrudou Thiebergerovou, dcerou pražského rabína prof. Dr. Karla Thiebergera. V roce 1923 se stal členem zednářské lóže „Harmonie“, kde dosáhl stupně „Mistr“. Na vyzvání Karla Čapka se Urzidil na jaře 1925 stal členem českého Penklubu. V létě 1929 začal Urzidil spolupracovat s revuí Musaion. V roce 1930 přijal Urzidil z pracovních důvodů německé státní občanství, v Berlíně vyšla jeho druhá básnická sbírka – Die Stimme. 1932 první vydání Urzidilovy knihy Goethe in Böhmen (Verlag Dr. Hans Epstein, Wien–Leipzig 1932). Koncem roku 1933 byl Urzidil zbaven části svých pracovních pověření na německém vyslanectví, v lednu 1934 dostal oficiální výpověď a v únoru opustil německé vyslanectví; vůbec poprvé se tak ocitá bez stálého zaměstnání. Stal se redaktorem lóžového časopisu Die Drei Ringe a publikuje zde celou řadu svých příspěvků. 1935 počátek Urzidilovy spolupráce s bratislavským časopisem Forum. Na podzim roku 1935 znovu získal čs. Státní občanství.
V roce 1936 vyšly knihy: Wenceslaus Hollar. Der Kupferstecher des Barock (Verlag Dr. Rolf Passer, Wien–Leipzig) a Zeitgenössische Maler der Tschechen – Čapek, Filla, Justitz, Špála, Zrzavý (Forum-Verlag, Bratislava). V tiskárně nakladatelství Orbis byla v roce 1939 rozmetána dokončená sazba Urzidilova bedekru Führer durch die Tschechoslowakische Republik, Orbis-Verlag, Prag 1939. 30. června opustili Urzidilovi nočním vlakem Prahu a 1. července Protektorát Čechy a Morava. Od roku 1941 bydleli v New Yorku. Od roku 1943 Urzidil spolupracuje s časopisem Hemispheres (New York). Roku 1945 dokončil a vydal knihu o dětství Adalberta Stiftera – Der Trauermantel. Eine Erzaehlung aus Stifters Jugend (Verlag Friedrich Krause, New York), v té době si přivydělává svým kožedělným řemeslem: váže knihy a vyrábí dekorativní užitkové předměty z kůže. 16. dubna 1946 získali Urzidilovi americké státní občanství. V dubnu 1951 Urzidil nastoupil do rakouského oddělení Voice of America odkud byl v srpnu 1953 v rámci maccarthyovských čistek propuštěn. Později byl znovu přijat, už ale jen jako externí spolupracovník. 1956 v Německu poprvé vychází jeho povídkový román Die verlorene Geliebte (Langen-Müller Verlag, München), za který obdržel švýcarskou Cenu Charlese Veillona. 1958 byl Urzidil jmenován členem korespondentem Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich v Linci, v prosinci 1961 rakouským spolkovým prezidentem profesorem h. c., roku 1962 zvolen členem korespondentem Deutsche Akademie für Sprache und Dichtung v Darmstadtu. 1964 mu byla udělena Velká rakouská státní cena a v Německu Cena města Kolína n. Rýnem, 1965 literární Cena Andrease Gryphia. V roce 1967 se stal čestným členem Československé společnosti pro vědy a umění v New Yorku; od konce čtyřicátých let udržoval přátelské styky s Ferdinandem Peroutkou. Roku 1969 vydal vlastní autobiografii Väterliches aus Prag und Handwerkliches aus New York (Artemis-Verlag, Zürich). 2. listopadu 1970 Johannes Urzidil v Římě náhle zemřel na mozkovou mrtvici. Péčí římského Rakouského kulturního institutu byl pochován při levé straně chrámu sv. Petra na hřbitově Campo Santo Teutonico. Posmrtně byly vydány knihy povídek Die letzte Tombola (Artemis-Verlag, Zürich 1971), Morgen fahr‘ ich Heim (Langen-Müller Verlag, München 1971) a svazek esejů Bekenntnisse eines Pedanten (Artemis-Verlag, Zürich-München 1972). 12. června 1977 zemřela v New Yorku Gertruda Urzidilová.
|
|
|
|