HN
VALMONT ZÍSKAL V KOMEDII NA KRUTOSTI
|
|
|
Režisér a umělecký šéf pražského Divadla Komedie Dušan D. Pařízek jde umanutě za vlastní vizí nekonformní tvorby. Dramaturgie této scény sází na "nelíbivé" autory, kteří jsou pro inscenátory i diváky tvrdým oříškem.
Exemplárním příkladem je Antiklimax Wernera Schwaba, uvedený v úvodu sezóny. Do podobného ranku spadá i poslední novinka od jiného německého autora Heinera Müllera (1929 - 1995).
Müller jako nejsvéráznější dramatik bývalého východního Německa byl za života obdivovaný i zatracovaný, a to v obou částech své rozdělené země. V NDR se některé jeho hry dočkaly oficiálního ocenění, jiné tvrdých zákazů.
V Divadle Komedie měl nyní premiéru Müllerův Kvartet z roku 1980 - svérázná parafráze Nebezpečných známostí francouzského spisovatele Choderlose de Laclose.
Slavný román v dopisech z 18. století je u nás znám díky Valmontovi Miloše Formana i díky dalším filmovým a jevištním adaptacím. Müllerův Kvartet ovšem předlohu razantním způsobem přetváří.
Ze spletitých dějů jsou vypreparovány pouze dvě ústřední postavy, markýza de Merteuil a vikomt de Valmont, a náplní hry se stává jejich mrazivý dialog. Vzájemně si v něm připomínají milostná dobrodružství, manipulaci s lidmi, kteří jim nebyli ničím víc než předmětem chvilkového ukojení.
Oba tím bezděčně demonstrují vyprahlost světa, v němž i pudy jsou podřízeny chladnému kalkulu. Oba, svlečeni z líbivých dobových kostýmů, zároveň podléhají existenciální úzkosti.
Režisér Pařízek opět přesvědčuje diváky, že divadelní odraz naší reality nelze budovat ani osvědčenými prostředky, ani prostřednictvím tradičního psychologicko-realistického herectví. Ve své deziluzivnosti jde ještě dál než sám autor hry, neboť do rolí markýzy a vikomta obsadil dva muže, Martina Fingera a Romana Zacha. Třetím němým aktérem na scéně je hudebník Ivan Acher, který spoluvytváří atmosféru mixováním hudebních fragmentů, zvuků a ruchů.
Jedním z klíčů k nesnadno dešifrovatelné inscenaci může být zmínka o třetí světové válce, která zazní v samém začátku. Hrdinové se vysoukají na scénu ze svých propadlišť, navlečeni do nevzhledných pyžam.
Prázdné jeviště s obnaženým technickým zázemím navozuje pocit absolutního vykořenění, zmaru, stavu po katastrofě. Cynismus de Laclosových románových postav je tak v inscenaci doveden až do nejextrémnějších důsledků - vítězství rozumu nad city může vést paradoxně k totální destrukci jedince i celého světa.
Herci Martin Finger a Roman Zach vedou svůj dialog střídavě s chladnou nezúčastněností, a hned zase s patrným napětím, s odevzdáním se i s nadhledem. Z jejich slov a sebeukájecích gest je patrná krutost k sobě i k protihráči.
Ústrojnou součástí inscenace jsou četné zcizující momenty: jeden herec začne druhého oslovovat civilním jménem, do hry je vtažena mladá dívka z publika, herci si na chvíli prohodí role, na scénu vpadne muž v ženském převleku a spolu s protagonisty se roztančí za zvuků německého šlágru o nafukovacích balóncích. Inscenace jako celek si přesto udržuje kompaktní tvar.
Handicapem pražského nastudování Kvartetu je omezená míra sdělnosti, zahledění se do vlastní výlučnosti. Což je ovšem problém, který se nevztahuje pouze k jedné inscenaci, ale k nasměrování Divadla Komedie vůbec. Ten, kdo bude ochoten na pravidla Müllerovy a Pařízkovy hry přistoupit, může v jejím minimalistickém výtvarně-režijním konceptu objevit cosi znepokojivě vzrušujícího.
Heiner Müller: Kvartet, Divadlo Komedie, premiéra 5. 4. 2004
|
|
|
|
Saša Hrbotický, HN 16. dubna 2004
|
|