Českápozice.cz
KOMEDIE HLÁSÍ: GAME OVER
|
|
Události kolem pražského Divadla Komedie začínají mít charakter legendy. Je dobré si připomenout i skutečnost. Příběh Pražského komorního divadla (PKD) a jeho ředitele Dušana Pařízka nechyběl v uplynulých dnech v žádné solidní kulturní rubrice. Rozhlasové i televizní zpravodajství opakovaně připomínaly dobrovolné rozhodnutí souboru ukončit práci, neboť mu pražský magistrát nebyl ochoten garantovat odpovídající finanční podporu.
Pražské komorní divadlo hrálo naposledy 31. července v Divadle Komedie, kde bylo deset let v podnájmu. Loučilo se nepřehlédnutelně – do poslední chvíle, i o prázdninách a ve vedru mělo vyprodáno.
Objevilo se také nečekaně velké společenství diváků, kteří zatoužili vstoupit do myšlenkového a estetického světa zdejších inscenací. V Divadle Komedie se opravdu stalo cosi výjimečného. Nejenže se tu zformoval soubor s vyhraněnou dramaturgií a svébytným inscenačním jazykem, jak se všude, už skoro do omrzení, opakovalo. Ale objevilo se také, jak ukázaly i poslední týdny, nečekaně velké společenství diváků, kteří zatoužili vstoupit do myšlenkového a estetického světa zdejších inscenací. Uvidět prostor střední Evropy jinýma očima. Připomenout si tu zvláštní provázanost německé, české a židovské kultury a myšlení. Zdejší inscenace mluvily jazykem moderního minimalismu nebo surrealismu. A vyznačovaly se údernou, hlubokou, a někdy až vztekle anarchistickou společenskou kritikou.
Kolem končícího PKD spontánně vznikla sympatizující atmosféra, která místy přerostla až v kultovní oddanost. Něco podobného Praha nezažila od doby, kdy v Divadle Na zábradlí působil kontroverzní průkopník české divadelní postmoderny Petr Lébl.
Tak třeba: celý červenec jezdil na každé představení do Komedie jakýsi právník až z Jihlavy. Přitom divadlo navštívil v červnu vůbec poprvé, ale úplně mu propadl. Právě taková společenská i osobní rezonance, a nikoliv ospalá a lhostejná konzumace kultury, již zažíváme v hledištích většiny pražských scén, dělá z divadelního umění fenomén a z divadla místo, kde se mohou formulovat a tříbit myšlenky a postoje. Pokud něco takového vznikne, je to vždycky trochu zázrak. Kam jinam než na taková místa, by měly mířit veřejné peníze?
Legenda a skutečnost
Na příběhu s názvem „konec Komedie“ bylo zajímavé sledovat, jak vzniká v přímém přenosu legenda, z níž se postupně vytrácí, co se opravdu stalo. Spletitá skutečnost kolem financování PKD se v mediálním zjednodušení proměnila v pohádku o hodném Pařízkovi a zlém Magistrátu. Zmíněný úřad má jistě na ukončení činnosti divadla lví podíl, protože nepřehledné a nekoncepční prostředí pro financování kultury v Praze vytvořil a situaci, v níž hrozil zánik umělecky významné pražské scény, včas nevyřešil.
Nicméně – a o tom se mlčí – hlavní rozhodnutí o zásadním snížení čtyřletého grantu pro PKD udělali v roce 2009 odborníci, členové grantové komise. Nebyli to politici, ale pedagogové DAMU, kritici a divadelní publicisté, kdo navrhl, aby PKD bez ohledu na mimořádné umělecké výsledky i na to, že rozpočet počítal s mezinárodními koprodukčními projekty, dostalo místo požadovaných 18 pouze 14,5 milionu korun. Ty pak magistrát v rámci úsporných opatření ještě o nějaká ta procenta krátil.
Ve stejném řízení rozhodla odborná grantová komise o tom, že Divadlo na Fidlovačce dostane na svůj bulvární repertoár deset milionů ročně, nebo hudební kluby Rock Café sedm a žižkovský Palác Akropolis 16 milionů korun. Za celou dobu, co se hořekuje nad ztrátou významné pražské scény, ti, kteří rozhodli, mlčí. Nikdo z nich nevstoupil do veřejné diskuse, aby vše vysvětlil, obhájil či si posypal hlavu popelem.
PKD skončilo, protože mu chybělo „pouhých“ 3,5 milionu korun a Pařízek odmítl dělat kompromisy. Přitom ve stejném řízení rozhodla odborná grantová komise o tom, že Divadlo na Fidlovačce dostane na svůj bulvární repertoár deset milionů ročně, nebo hudební kluby Rock Café sedm milionů a žižkovský Palác Akropolis 16 milionů.
Proč je dobré si to všechno připomínat? V poslední době zavládla radost, že o penězích na kulturu budou na magistrátu napříště rozhodovat jen odborníci. Radní Václav Novotný prosadil, aby se desítky milionů z neprůhledně fungujícího partnerství, o němž se rozhodovalo politicky, přesunuly do grantového programu. Ale ani odborné grémium, jak je vidět, není vždycky zárukou moudrých rozhodnutí. Situace z roku 2009 by se klidně mohla opakovat. Grantová komise totiž zpravidla návrh na výši grantu setrvačně odvozuje od grantu předešlého. Místo toho, aby sebrala odvahu a pořádně podpořila ty projekty, které jsou pro pražskou kulturu zásadní.
Konec dobrý všechno dobré?
PKD nekončí s hořkostí. Soubor i jeho šéf si za poslední týdny o sobě vyslechli a přečetli hodně chvály. Za umělecké výsledky divadlo léta sklízelo prestižní ceny i pozvání na tuzemské a zahraniční festivaly a zájezdy. Pařízek čas od času zmiňoval, že „výsledků s takto omezenými prostředky, jaké má k dispozici, lze dosáhnout jen při mimořádné sebekázni a pracovním nasazení“. Nyní si při bilancování s „německou“ pečlivostí spočítal i hodiny strávené prací přímo v divadle. Když odečetl dva měsíce v roce, kdy pravidelně hostoval v zahraničí, vyšlo mu prý 14 a půl hodiny na den, včetně sobot a nedělí. Dá se předpokládat, že ostatní lidé v PKD na tom nebyli o moc líp.
Své působení na rohu Vodičkovy a Lazarské ulice soubor uzavřel heslem „Ende, dál to nende“. V posledních měsících všichni pracovali ještě víc než kdy předtím. V produkci Čestmíra Kopeckého točil Radim Špaček o divadle dokument a zaznamenával významnou část zdejšího repertoáru. Dvanáct inscenací, které se v Komedii hrály, má postupně vysílat Česká televize. Jan Hřebejk zase natáčel filmovou verzi Pařízkovy inscenace podle textu Reinera Wernera Fassbindera Odpad, město, smrt. A do konce roku má vyjít kniha, která dokumentuje a shrnuje desetiletou činnost této scény.
Je výborné, že se na poslední chvíli někdo pořídil v Komedii profesionální záznamy inscenací nebo natočil dokumentární film, jako to svého času udělala Olga Sommerová s Léblem na Zábradlí. To má velikou cenu. Zda vysílání dvanácti natočených inscenací v České televizi pověsti dnes již bývalé divadelní scény spíš ublíží nebo prospěje, je zase jiná otázka. Víme, jak se na obrazovce zpravidla vede záznamům divadelních inscenací, a ty z Komedie mají k líbivému televiznímu mainstreamu hodně daleko.
|
|
Marie Reslová, Českápozice.cz, 2. srpna 2012
|
|