Hadrián
DUŠAN D. PAŘÍZEK: NESPOKOJENCI MĚ PŘITAHUJÍ
|
|
|
Včera jsme zahájili festival s Bolkem Polívkou a Martinem Fingerem, s inscenací textu Petera Handkeho Podzemní blues. Režiséra inscenace a intendanta končícího pražského Divadla Komedie Dušana D. Pařízka jsme při této příležitosti požádali o rozhovor.
Podzemní blues je druhá z celkem tří vašich inscenací textů Petera Handkeho v Komedii, původně ale měl být na repertoáru jiný text... Co se stalo?
Magistrát hlavního města Prahy zjistil, že v období ekonomické krize a realizace prodělečných projektů typu Open Card, tunel Blanka nebo pronájem Škodova
paláce musí šetřit. Nevím, jestli plošné snížení původně schválených příspěvků o cca 6 procent město v roce 2011 ekonomicky spasilo. Oznámení krácení rozpočtu každopádně přišlo ze dne na den a my jsme byli nuceni okamžitě reagovat. Nákladnou celosouborovou
inscenaci „Hodina ve které jsme o sobě nevěděli” jsme odložili a nahradili komorním titulem
Podzemní blues téhož autora. Zvláštní situace, ne? Město mizerně hospodaří s penězi daňových poplatníků a přiměje nás ke změně repertoáru. Výsledkem je dramaturgicky působivý rámec Rakouské sezony. Zahájili jsme ji manifestem a ukončili sebekritickou reflexí – i když, až tak SEBE-kritická není, spíš jsme si pustili k tělu pana Polívku, který nám to pěkně nandal.
Čím je vám Handke blízký?
V posledních čtyřiceti letech opakovaně rozvíjel a posouval divadelní jazyk. Byl a zůstává zatvrzelým experimentátorem. V posledních desetiletích prošlo divadlo celou řadou pokusů o nalezení nových forem. Hledání moderního divadelního jazyka se přitom často zaměřovalo na vztah herce a diváka, jeviště a hlediště, reality a fikce. Peter Handke některé z těchto reforem přímo inspiroval, jiným zase po letech posloužil jako záminka. Mnohdy se zapomíná, že Handke sám sebe nebere tak úplně vážně. I tím je mi blízký. A právě proto se ho snažím brát vážně já. Za jeho ironickými rozklady zavedených modelů divadelní komunikace se skrývá apel, který dobu a kontext vzniku i jeho starších her zdaleka přesahuje. Handke vyzývá k otevřené konfrontaci a přímé účasti každého, komu už nestačí jen z bezpečné vzdálenosti pasivně přijímat zážitky „z druhé ruky“. Tato proklamace není negací divadla. Naopak: je výzvou bilancovat a přehodnotit možnost otevřeného společenského diskursu, o který by divadlo coby živý organismus – a jako pomyslné zrcadlo společnosti – vždycky mělo usilovat.
Vedle Handkeho jste do Prahy uvedl také řadu textů W. Schwaba a T. Bernharda, kdo z té nespokojené trojice je vám nejblíž? (Proč uvádíte samé nespokojence?)
Na to nelze jednoznačně odpovědět. Po ránu, když se ještě cítím být ve své kůži, je mi nejbližší nejspíš Thomas Bernhard. Filozofovat o etickém rozkladu naší kolektivní středoevropské duše mi vyhovuje za bílého dne. Jakmile se začne smrákat, vedou mě vlastní pochybnosti k úvahám o smyslu a nesmyslu divadla – jinými slovy do prdele. Na takové cestě je tím nejlepším souputníkem Handke. V noci, když to začne vypadat, že se z té chandry už nikdy nevyhrabu, mě vždycky zachrání Schwab: je dobré vědět, že někdo na tom může být o tolik hůř, a přitom je tak zábavný a inspirující. (Asi jsem sám dost velký nespokojenec, a proto mne ostatní nespokojenci tolik přitahují.)
Proč jste pro inscenaci Podzemní blues přizval Bolka Polívku? Má být svým odlišným druhem herectví protiváhou Martinu Fingerovi?
Pan Polívka říká, že si vytrvalým navštěvováním Divadla Komedie roli doslova „vyseděl”. Po již zmíněné změně titulu mi došlo, že nás zná dost dobře na to, aby Martinovi i mně, respektive celé Komedii mohl nastavit zrcadlo. Tedy udělat přesně to, co se stane Rozhněvanému muži, ve kterém vidím Handkeho alter ego, na konci Podzemního blues. Kdo
rány rozdává, musí je umět i přijímat.
Jak probíhalo zkoušení - měl jste „rozkreslené mizanscény”, anebo jste témata textu a aranžmá objevoval až s herci při zkoušení?
Jako obvykle. Pečlivě jsme četli text, překlad revidovali a hru rozebírali do nekonečna. Bylo extrémně málo času, necelý měsíc od první čtené zkoušky do premiéry. Většinou je v takových případech dobré spěchat pomalu – a důkladně. Už při čtení se pak rodí první konkrétní situace a obrazy. Byli jsme trpěliví, vyplatilo se to.
Před lety jste si v jakémsi článku vytkl něco jako desatero anebo vlastní Dogma 95, podepsal byste se pod něj i dnes? Například s tehdy zapovězenými projekcemi jste už pracoval... Ale o to tu asi nešlo, že? Jaké by bylo „desatero” divadla, jak ho vnímáte dnes?
Můj malý manifest se jmenoval „Předsevzetí 2005”. Byla to jednak pocta Thomasi Vinterbergovi a Larsu von Trierovi, zakladatelům filmařského „hnutí” Dogma 95, jednak střízlivá bilance mé dosavadní práce v Divadle Komedie. Co se týče dodržování desatera – nesmíte zapomenout na poslední z předsevzetí: „Budu si vědom, že smysluplná výjimka mnohdy potvrzuje pravidlo.” Většinu z vytčených úvah jsme v posledních sedmi letech v našich inscenacích ctili. Někdy důsledně, jindy jsme je sebeironicky popírali, nikdy jsme však nedodržovali veškerá pomyslná pravidla otrocky. Většinu tenkrát formulovaných postupů považuji stále za podstatnou. Musím dokonce říct, že, z dnešního úhlu pohledu, ještě zdaleka nejsme na konci vytyčené cesty. A ještě musím dodat, že jsem tenkrát nepočítal s tím, že Reflex „Předsevzetí 2005” otiskne. Honzovi Dědkovi i celé redakci ještě jednou děkuji. A také se omlouvám: nemyslel jsem to zcela vážně. O to víc mne baví, jakou to vyvinulo vlastní dynamiku.
Teď jsme těsně před smutným předčasným koncem vašeho divadla a všech jeho inscenací... Je to konec definitivní, nebudete alespoň nějaké inscenace přenášet anebo dohrávat někde jinde?
David uvažoval o dalším uvádění jeho inscenací Petrolejové lampy, Weissenstein a Legenda o svatém pijanovi, někteří kolegové projevili zájem o provozování Sama a Antiklimaxu; docela pestrý výběr, co říkáte? Nikoho nechci a nebudu omezovat, myslím si ale, že nám jasný a čitelný konec sluší. K tomu derniéry patří. Žádná z mých inscenací z Komedie se po prvním srpnu hrát nebude – až na Odpad, město, smrt, která by měla hostovat v Plzni na festivalu Divadlo. Vidíte? Už zase výjimka...
Máte nějaké novinky o plánech Company.cz s divadlem? A kdo byl podle vás z kandidátů vaším důstojným nástupcem?
O plánech Evy Bergerové nemohu mluvit, nemám dost informací – a také mi to
nepřísluší. Z uchazečů předložili jednoznačně nejlepší projekt Viktorie Knotková, Michaela Korcová a Jan Horák. Většina členů komise byla jiného mínění.
Jaké jsou perspektivy jednotlivých tvůrců spojených s Pražským komorním divadlem, chystá se nějaký epigon? Mají všichni kam jít?
Někteří kolegové budou pracovat v Divadle Na zábradlí, Činoherním klubu a Národním divadle. U jiných není budoucí cesta ještě vůbec zřejmá – například Ivana Uhlířová nebo Gabriela Míčová ještě nemají seriózní a závazné nabídky. Někdy své kolegy-ředitele respektive umělecké šéfy opravdu nechápu...
A co vaše následující sezóny, kam se chystáte? Kromě už zveřejněné režie ve Stavovském divadle, chystáte i nějakou další práci v Česku? A kam jinam si na vaše práce budeme moct zajet?
Nejbližší práce budu realizovat v Düsseldorfu a Curychu, všechno ostatní je ve
hvězdách.
|
|
|
|
Petr Gojda, Hadrián 2012/2, 22. června 2012
|
|