Lidové noviny
JAK SE STÁT VÝSTAVNÍM EXPONÁTEM
|
|
|
„Proč je pro lidi zajímavější, jaký kartáček používá Karel Roden, než to, co se děje v jejich vlastních životech?“, táže se dramaturg nejnovější inscenace Divadla Komedie v tištěném programu ke hře Kathariny Schmitt: Sam. A v kritickém tónu pokračuje: „Ale proč by to, co řekne nebo udělá Karel Roden, mělo být zajímavější než cokoli jiného? Protože kdyby to říkal Jan Novák, nikoho by to nezajímalo…“ A tak i v Komedii vyšli tomuto hvězdnému očekávání vstříc, a já, jejich divák, se z toho paradoxně raduji. Protože to, co v Komedii říká Karel Roden (nejen slovy, ale i nejistými pohledy, pohyby, mimikou, gestikou, celým svým nasazením) opravdu stojí zato. A nejen to: i samo téma Roden (= popularita, medialita) je vzato do hry, a obohacuje text o další (sebe)kritickou dimenzi.
Není samoty bez veřejnosti
Legendární tchajwanský performer Tehching Sam Hsieh vstoupil v roce 1978 do dějin konceptuálního umění tím, že se na rok zavřel v kleci 3,5 krát 2,75 krát 2,4 metry, vybavené pouze umyvadlem, vědrem či lůžkem. Rok nesměl mluvit, číst, psát, sledovat média, pouze přítel mu nosil denně jídlo (jedno a totéž), odnášel odpadky a fotografoval (jednou až dvakrát do měsíce mohla jeho performanci shlédnout veřejnost). Katharina Schmitt zbavila performera mlčenlivosti, nechala tento „živý výstavní exponát“ promlouvat k divákům, kteří se tak stali jedním z důležitých témat i součástí hry. Divadlo Komedie tu pokračuje v průzkumu diváctví jako postoje ke světu, tedy v tématu, jež přinesly už skvěle aktualizované Handkeho texty Spíláním publiku a Podzemní blues. Inscenace Kamily Polívkové obohacuje téma o nemožnost a faktickou iluzornost samoty, jež se neobejde bez zveřejnění (ba právě zveřejnění je jejím smyslem).„O izolaci člověka nemůže být bez cizích lidí řeč“, říká protagonista, „proto jsem tak rád za vaši návštěvu!“. Těší ho zprvu lidské tváře, ale v průběhu hry, v duchu ambivalentní poetiky spílání, mění tón: „Člověk se může ptát, co tu ještě dělám, já sám se na to neptám, zdá se mi to logické, ale co tu ještě děláte vy? Nemáte pod rukavicí schovaného boxera? Kuchyňský nůž v pravé botě?...Vaše oči mi připomínají dravce…Vypadáte jako vlci, neberte si to prosím osobně.“ Výmluvný je výstup fotografa: zprvu cvaká z hlediště, postupně ho však hlad po obrazu vyžene na scénu, kde jako každý funkcionář mediálního aparátu si svůj objekt také aranžuje a inscenuje, takže se k nám dostane „autentická“ skutečnost v už předem naprogramované, „zrecenzované“ podobě.
Bytí jako nulová produktivita
Ne že by se v monologu nedalo škrtat. Vedle divadelně jiskřivých míst (Rodenovy střihové komentáře fotografií návštěvníků a jejich různých úkonů, jeho vyhrávání situačního trapna až na dno, projekt bytí jako plýtvání a nulová produktivita) se tu občas vyskytne i řídká slovní poleva (např. poněkud zdlouhavá digrese cesty návštěvníka do studia a následné „smyslové vjemy podzimního odpoledne“ až po patetický výkřik o „podstatě“), jež bohužel k tématu nepřináší nic nového ani dramatického. Naštěstí byly o premiéře tyto retardující momenty, dané přílišnou pietou k textu, spíše výjimkou: v přesně vedené režii i jednoduché, nepopisné scénografii rozehrál Karel Roden velké existenciální téma zkoumání hranic lidské identity, téma rozpaků z nepravého bytí, studu za sebe i za svět, v němž být „jen tak“, neprakticky, sám sebou je čím dál tím nesplnitelnější úkol.
|
|
|
|
Vladimír Just, Lidové noviny, 3. května 2012
|
|