Houser
KDYŽ NĚMEC REŽÍRUJE DVA RADOKY
|
|
|
Výjimečná inscenace, výjimečné herecké výkony, výjimečný zážitek. Tak se dá v kostce shrnout inscenace pro dva herce, Agnes, v Divadle Komedie.
Pražské komorní divadlo - Divadlo Komedie definitivně vstoupilo do své poslední sezóny. V jejím rámci chce uvést celkem pět premiér. Tou první je scénická adaptace románu švýcarského spisovatele Petere Stamma Agnes, pod taktovkou německého režiséra Alexandera Riemenschneidera.
Herci par excellence
Komedie disponuje skvělým hereckým ansámblem, a to jak v mužské, tak i v ženské části. Proto možná až trochu nespravedlivě jsou inscenace pro malý počet herců trochu intenzivnějším zážitkem než ty ostatní. To ale posledně zmiňovaným neubírá na jejich kvalitě a jedinečnosti, důkazem může být například Spílání publiku 2010, v prvním případě pak zase Podzimní blues s Martinem Fingerem a Boleslavem Polívkou (ten je tu na hostování).
V Agnes má divák možnost sledovat herecké umění Martina Pechlát a Ivany Uhlířové. Pechlát si inscenaci jen pro dva herce již vyzkoušel například ve hře Goebbels/Baarová, i když v tomto případě se jednalo o dva na sobě nezávislé monology. Role Goebbelse vynesla Pechlátovi Radoka, skvělým výkonem tehdy nadchla i Gabriela Míčová. Tentokrát je Pechlátovou partnerkou Ivana Uhlířová (držitelka Radoka za rok 2010), která s ním vytváří dokonalý tandem.
Emocemi nabitý sál
Agnes je mladá studentka, která se zamiluje do neúspěšného spisovatele, on zase do ní. A jelikož je to spisovatel a ne malíř, požádá ho, aby ji zvěčnil formou příběhu. Oba se tímto nápadem nadchnou, každý z nich má však na vývoj děje jiný pohled. Příběh a jejich vztah jsou však natolik silné, že je vtahují do děje stále víc a víc, začínají ho předjímat, až se jím nechají pohltit úplně. A jako v reálném světě, tak i v tom vysněném občas dojde na hluchá místa, která je třeba něčím ozvláštnit. Na hereckých výkonech ovšem nenajdete jediné hluché místo, oba herci mají své role propracované do těch nejmenších detailů,a to i v pasivních momentech. Oba dva si dokonale pohrávají s tichem, pohledy, hrou gest, posunků, emocemi. Těmi je hra nabitá až po střechu, v tomto případě se dalo říct až po nebe. Těžko soudit, kdo z nich je lepší, jeden druhého skvěle doplňují, jeden bez druhého nemohou hrát, stejně jako by se zdálo, že Agnes nemůže být sama a on sám.
Jedna role je málo
Inscenace však není výjimečná jen hereckými výkony, ale i dějem (byť se to z jednoduchého popisu nemusí zdát) a jeho režijním zpracováním. Příběh diváka udržuje v neustálém napětí, skutečnost se zde s lehkostí prolíná s fikcí, minulost s přítomností a ta s budoucností. A je čistě jen na divákovi, jak si příběh, jenž na jevišti sleduje, interpretuje. Bravurním režijním tahem jsou okamžiky, kdy si oba herci své role vyměňují, nebo když přijímají role třetích postav. Jediným pomocným prostředkem jim jsou různé převleky. A byť zazní jen v několika krátkých momentech, svou roli zde má i hudba, přestože nejvíce emocí přinášejí tiché scény. O to víc pak vyzní pronikavý hlas zraněného, zraněné. A scéna je, jak už ostatně v Komedii bývá zvykem, velmi jednoduchá, ať už z ekonomických důvodů, nebo jednoduše proto, že ji herci nijak zvlášť díky svým výkonům nepotřebují. Jeviště je až na dva šatníky po stranách v zadní části jeviště a dvě židle uprostřed prázdné. Jen nad hlavami protagonistů plují mraky, které se snášejí níž a níž. anebo oni stoupají výš a výš? „Všechno by nějak ztratilo smysl, kdyby to neustále pokračovalo,“ zní motto inscenace Agnes. V případě Divadla Komedie si troufám tvrdit, že to v žádném případě neplatí.
|
|
|
|
Ondřej Nekola, Houser, 3. listopadu 2011
|
|