Psí víno
DUŠAN D. PAŘÍZEK: SPÍLÁNÍ A JINÉ SKANDÁLY
|
|
|
Sezóna 2010/2011 v Divadle Komedie nese název Rakouská s podtitulem Analýza rozkladu. Jedná se o poslední díl dramaturgického projektu mapujícího zlomové body v moderních dějinách střední Evropy. V jejím rámci byly publiku představeny texty Petera Handkeho, Ödöna von Horvátha, Arthura Schnitzlera, Karla Krause a Josepha Rotha. S výjimkou Handkeho se jedná o autory tvořící v první třetině 20. století, přesto jejich dramata působí aktuálně. V čem podle vás spočívá jejich atraktivita pro dnešního diváka?
Neptal bych se na dnešního diváka. Musíte si spíš klást otázku, proč respektive v čem dnešní společnost není vyspělejší než ta, pro kterou a o které psali námi v této sezóně prezentovaní autoři. Klíčová díla světové literatury svým dopadem mnohdy přesahují dobu, ve které vznikají. Některé chyby se neustále opakují. Je smutné, že sociálně angažovaný apel Ödöna von Horvátha může dnes působit jako aktuální komedie plná narážek na dění v současné komunální politice. I v dnešní společnosti chybí soucit a slušnost, všechno už je pouhou otázkou trhu, naše politická reprezentace je toho obrazem. Stejné je to se Schnitzlerovou úvahou o rozpadu partnerství. Z důvodu přesycení všelijakými vjemy, dojmy a přísliby krátkodobých uspokojení už ani nevíme, co bychom chtěli. Opravdového prožitku už nejsme schopni, skutečného zážitku se spíš zalekneme, než abychom si ho vážili. Raději si svět zředíme až k nepoznání, než abychom se mu postavili čelem – mimo jiné i o tom píše Joseph Roth ve svém Pijanovi. Že se z Krausových Posledních chvil lidstva stalo zásadní proroctví dvacátého století, století válek věru světových, je asi zbytečné připomínat. Každý z uvedených textů je bohužel výsostně aktuální. Bohudík nám každý z těchto autorů připomíná, že bychom se konečně z opakovaných chyb mohli poučit. A naštěstí to každý z nich činí neobyčejně zábavným a přitažlivým způsobem.
Od loňského září uvádíte Spílání publiku 2010, mluvohru z pera Petera Handkeho o divadle, o historii souboru, o hrátkách se strukturou textu a s přijatými předpoklady. Nakolik se inscenace shoduje s předlohou?
Spílání publiku je text, který se stal legendou evropského divadla na konci šedesátých let dvacátého století. Handke usiloval o reformu divadelní komunikace, protože se mu zdálo tehdejší divadlo mrtvolné. Vytváření příběhu, situace nebo postavy považoval za přežitky tradičních forem, ve kterých se konzervovala dávno minulá éra dramatiky. Cílem jeho útoku se stalo poklidně konzumující a tupě se bavící, v horším případě nabízeným „hrám“ tupě přihlížející publikum. Zjednodušeně řečeno: německé divadlo v době mimoparlamentární opozice a studentských hnutí za pohybem ve společnosti zaostávalo. Handke chtěl diváky vyburcovat, tak jim vynadal. Pro aktuální úvahu o možnostech a omezeních současného divadla to samozřejmě nestačí. Kritika zavedeného a zdánlivě neměnného pořádku nesmí vyústit v jednostranný výlev. Kázání je výsostně neatraktivní forma komunikace. Nakonec si připadáte jako řidič s poruchou krátkodobé paměti: jedete nekonečnou jednosměrnou ulicí a vztekáte se, že je to nuda, když vám tak dlouho nejede nikdo naproti. Chcete-li dnes někomu vyspílat, musíte začít u sebe. V tom spočívá rozhodující rozdíl mezi vyzněním předlohy a inscenací Divadla Komedie. Inscenací spíláme nejprve sobě, vyčistíme stůl a obrátíme se až potom na diváky.
Hra byla poprvé uvedena v roce 1966 v režii Clause Peymanna. Lze říci jak se lišilo přijetí tehdejší a dnešní inscenace, popř. recepce v českém a německém prostředí?
Viděl jsem před mnoha lety záznam jedné z prvních repríz původní inscenace. Ve srovnání s inscenací v Komedii je až překvapivě krotká. V nejlepší německé tradici se při prvním uvedení „ctil“ respektive celebroval text žijícího, navíc přítomného autora. Už si toho tolik nevybavuji, vzpomínám na čtyři herce, jak postávají na jevišti a odříkávají text. A na mladičkého autora, který si po představení užívá ovací pobaveného publika, skoro jako popová hvězda. Reakce na představení v Komedii jsou také vřelé, přesto je vnímání naší práce jiné. Již zmíněným „kálením do vlastního hnízda“ diváky vybízíme k tomu, aby představení brali jako vrženou rukavici. Často a rádi to přijímají, někdy dochází k opakovaným přestřelkám mezi hráči-herci a spoluhráči-diváky. Zásadní dopad má „přidaný“ konec. Myslím, že i ten nejtupější divák při závěrečné demolici pochopí, že se Divadlo Komedie se svým publikem po společné desetileté cestě loučí. Politická a společenská situace je pojmenovaná, oběma stranám, divákům i divadelníkům bylo vyspíláno, stůl je čistý. Výsledek je něco mezi katarzí a kocovinou, překvapivě často je nálada na závěr spíš melancholická. A to mluvím o desítkách, někdy stovkách přítomných.
Spílání je plné odkazů, pracuje s metanarací, ale zároveň se dá „číst“ i jako pásmo skečů na téma divadlo. Má tak sice potenciál zaujmout několik skupin diváků, zároveň – pokud jde o komplexní zážitek – to sebou přináší vysoké požadavky na vnímavost a orientaci v tématu ze strany publika. Byla ta hutnost a náročnost záměrem? Popřípadě bonusem pro věrné diváky?
Záměr? Samozřejmě, jinak taková práce nemá vůbec žádný smysl. Pro hezky nudně, jednoduše a po pořádku odvyprávěné příběhy tu je dost jiných divadel. Publikum Divadla Komedie chce být inspirováno k politicky nekorektním úvahám, chce se konfrontovat, chce aby s ním někdo sdílel rozladění z věcí veřejných, politických i existenciálních. Chce zážitek, který stojí za to, žádný desátý odvar téhož. To je bonus k nezaplacení – nemyslíte?
V programu píšete o výzvách, které Handke předkládá divadlu a divadelníkům. Nemáte pocit, že by se dalo jít ještě dál, přenést ten apel na každého jednotlivce jako pobídku k zaměření pozornosti na strukturu předpokladů pro naše jednání a myšlení?
A co, podle Vašeho názoru, prostřednictvím inscenace sdělujeme? Otázka je, jestli se spoluhráč-divák, stejně jako my, vydá před pomyslný vlastní práh, aby tam pořádně zametl.
V Divadle Komedie režírujete i minimalistickou hru Černé panny složenou z výpovědí několika muslimských, v Německu žijících žen. I tato inscenace poněkud vybočuje z repertoáru divadla, co vás na ní zaujalo? Bylo to spíše téma nebo forma?
Nevím, ze kterého repertoáru Černé panny vybočují, do současné kolekce inscenací Divadla Komedie podle mého názoru zapadají dokonale. Představení nám umožňuje pravidelně nahlížet naši současnost z cizího úhlu pohledu a přitom z tak bezprostřední blízkosti, že z toho jde strach. Postřehy o degeneraci naší společnosti jsou v některých případech až překvapivě přesné, navržená řešení mnohdy naprosto nepřijatelná. Těžko někoho soudit, když má v tolika věcech pravdu. Myslím si, že si tento dojem odnese většina diváků. Doufám, že se začnou islámem zabývat, aby se případné úsudky nezakládali jenom na předpojatosti a nevědomosti. Obsah tak zásadní si zcela přirozeně říká o co nejjednodušší divadelní tvar. Představit na divadle politicky nekorektní a náboženským fundamentalismem zabarvené postoje je háklivá věc. Stačí jediný přebytečný detail a ze zobrazených osudů se stanou folklórní variace na exotické téma. Šlo nám o ty ženy a jejich názory, o jejich pohled na náš pěkně uspořádaný svět. Proto civilní „kostýmy“ a žádné burky, proto aréna, ve které herečky publikum apelativně oslovují. Nemyslím si, že by to z poetiky našeho divadla vybočovalo. Naopak.
Další z vašich režisérských počinů, Antiklimax, se vztahuje k problematice incestu a reakci společnosti na něj. Hra vzbuzuje silné emoce, na mne však působila i výrazně cizokrajně – zvláště pokud jde o expresivitu a roli církve ve hře. Neuvažoval jste o tom, že byste inscenaci přiblížil české mentalitě?
Vy jste katolička?! Držíte si odstup od věcí, které se nás týkají až příliš: Rakouská hra o rakouské problematice – a hotovo. Osud Nataschy Kampuschové a například kauza týraných dětí z Kuřimi je smutným důkazem toho, že příběh Marjánky z Antiklimaxu není v žádném případě „cizokrajný“. Dokud budeme mít tento přístup, budou oběti domácího násilí, které jsou na účasti a aktivní pomoci okolí doslova závislé, trpět o to déle. A to je problém i zdejší sekularizované společnosti – určitě se i zde najdou instituce, které trvalým ignorováním takové zločiny a jevy umožňují. Kvůli tomu nemusím dělat v české verzi Antiklimaxu z kněze sbormistra dětského sboru. Diváci Komedie jsou s to takovou metaforu rozklíčovat, návod nepotřebují.
Změnily se v roce 2011 vyhlídky Divadla Komedie? Stále plánujete ukončit činnost k 31.7.2012?
Ano. 29. dubna jsem nového radního pro kulturu Lukáše Kauckého písemně požádal o to, aby řešení celé kauzy už dál neodkládal. Magistrát mohl na celé věci od ledna, nejpozději od začátku března minulého roku pracovat. Nové umělecké vedení Divadla Komedie mohlo být už dávno ustanovené. Tehdejší radní Ondřej Pecha se bál před komunálními volbami o volební preference své matičky ODS a kvůli tomu tento krok oddaloval. Teď už není jiného zbytí, Prahu v tomto případě tlačí čas a události – tedy v případě, že o seriózní řešení stojí.
Na co se mohou diváci v poslední sezóně těšit?
Program nové sezóny budeme prezentovat jako ve dvou minulých letech v našich novinách Listy. Třetí číslo vyjde k Týdnu Rakouské sezóny, tj. 19. června 2011. Kulturně zainteresovaná veřejnost asi ví, že nastává poslední příležitost zabývat se repertoárem Komedie. Od prosince začneme stahovat starší inscenace, některé tedy uvedeme už jenom párkrát. Na repertoáru je v současnosti 19 inscenací, od září do dubna vznikne 6 nových.
Jaké plány máte do budoucna vy? Zůstanete v Čechách? Setkám se jako divák v Praze ještě s podobným typem divadla?
Jako že bych se odstěhoval? Kam? Do ciziny? Na Mars? To by se několika místním politikům líbilo… Zeptejte se pana radního, zda podobně nepohodlný soubor v Praze ještě snese.
Máte nějaký divadelní sen, který jste si ještě nesplnil?
Jednou bych rád pracoval s Lambertem Hamelem. Vynikající herec, na kterého jsem v Mnichově coby student pravidelně chodil do městského divadla Kammerspiele. Volal mi po mé poslední premiéře, aby mi řekl, že by se mnou na něčem takovém chtěl také někdy spolupracovat. Ani Vám nemohu říct, jak moc mě to těší…
Čtete současnou poezii?
Bohužel ne. Respektive čtu, ale málo… nebo ne dost často. K textům, kterými se zabývám se většinou pravidelně vracím. Při práci, kterou dělám, na opakované čtení poezie čas není, stává se ze mě divadelní fachidiot. Snad se to někdy zlepší, mám některé své favority, z českých autorů například Jana Skácela, nemohu se jim ale zevrubně věnovat.
Co si myslíte o pojmu angažované divadlo/umění? Můžete srovnat užití termínu v jiných zemích?
Vy mi dáváte... Relativně reakcionářský ale klíčový podnět představuje v tomto ohledu Schillerův projev Die Schaubühne als eine moralische Anstalt betrachtet z roku 1784. Zjednodušeně řečeno uvažoval o divadle jako o škole národa, jako o tmelícím prvku jakéhosi kulturně-ideového „kolektivního vědomí“, který umožňuje formovat národní a politickou identitu společnosti. V tehdejším kontextu bezmála nerealizovatelná představa, protože ten jeden jednotný německý národ – ještě – neexistoval. V německy mluvících zemích byla tato myšlenka během posledních několika desetiletí ovšem několikrát podnětem rozsáhlejších úvah o funkci divadla. Některé německé snahy o „politizaci“ divadelní práce v období velkých estetických reforem šedesátých let dvacátého století se mimo jiné na tento konkrétní Schillerův odkaz odvolávají. Bez těchto snah by žádný „Regietheater“ sedmdesátých a osmdesátých let neexistoval. Pro současné, politicky a společensky angažované divadlo, jak ho já vnímám, to bylo normativní období. A možná jeden z důvodů, proč se touto prací vůbec zabývám. A zcela zřetelný důvod pro to, jakým způsobem a kudy Komedii vedu.
|
|
|
|
Barbora Karešová, Psí víno 56, červen 2011
|
|