E15
HANDKEHO PODZEMNÍ BLUES V KOMEDII JE HERECKOU A INTELEKTUÁLNÍ JÍZDOU FINGERA A POLÍVKY
|
|
|
Začíná česká premiéra Podzemní blues Petera Handkeho. Jeviště je téměř prázdné. Je na něm jen rám kovové konstrukce, zčásti upomínající na nedávnou inscenaci téhož autora Spílání publiku. Uvnitř rámu stojí několik sedadel připomínajících starý vagon pražského metra.
Nikde nikdo. Náhle se odklopí kus šedého přístěnku a za ním na malé plošince leží Rozhněvaný muž. Hraje jej Martin Finger, jeden z nejvýraznějších herců dneška. Dívá se upřeně do diváků a slovy autora hry jim spílá. Režisér Dušan D. Pařízek úžasnou inscenací završuje letošní rakouskou sezonu Pražského komorního divadla, v níž se soubor věnoval rakouským autorům a vazbám české a rakouské kultury.
Finger rozehrává obrovskou škálu svého herectví. Text je v jeho podání mnohovrstevnatou zprávou o stavu duše hlavní postavy hry – mladého Petera Handkeho. Nadává imaginárním postavám, jako by sedícím na sedadlech metra. Je agresivní, vulgární, nebezpečný. Všichni cestující postupně zhnuseně odcházejí. Co dál? To je vše? Ne! Na další stanici přistupuje starší muž s dlouhým futrálem v ruce. V původním textu další varianta Rozhněvaného muže, zde nová postava v podání legendy českého komediálního herectví Bolka Polívky. Přebírá otěže hry. Polemizuje s předchozími postoji mladého Rozhněvaného muže. Je moudrý, vtipný, životem poučený. Už to není ten nenávistný Handke z doby napsání Spílání publika (rok 1966). Ale člověk, který ví, že chce-li člověk změnit svět, musí se nejprve vyrovnat sám se sebou, se svými běsy a nenávistmi.
Divák nesleduje jen intelektuální dialog lidí různých životních postojů, ale je přítomen i jedinečnému setkání dvou hereckých generací, dvou rozdílných divadelních a hereckých postojů a zkušeností. Skvěle se na jevišti doplňují. Jejich herecký dialog umělecky i lidsky jiskří. Již léta jsme neviděli hrát Bolka Polívku tak brilantně, bez zátěže šaškovských manýr a pitvorností. Polívka dokáže být intimní, počkat s pointou až na vhodnou chvíli, respektuje text i situaci. Dokáže v sobě objevit cit, vážnost i humor. Každou situaci dokáže rozehrát, hereckými nápady obohacovat, významy prohlubovat. Je konečně tím vědomým, nepodbízivým klaunem, za něhož se dosud jen vydával.
A Martin Finger je mu rovnocenným partnerem. Živě, spontánně reaguje, současně udržuje mírnou sebeironii i původní vážnost a vztek své postavy. Handkeho text tak dostává rozměr živé divadelní komedie. Je brilantním esejem nikoli nad smyslem umění a divadla jako dávné Spílání, ale nad životem a životními postoji jako takovými.
Dušan D. Pařízek Handkeho text pochopil dokonale, šťastně jej dramaturgicky upravil do mezigeneračního dialogu dvou postav a dal mu komediální rozměr, vycházející z hereckých typů obou představitelů. Podzemní blues je vrcholnou ukázkou precizní dramaturgicko-režijní práce a brilantního herectví, oživujícího text, který by jinak mohl působit příliš vážně, poučně a intelektuálně.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, E15, 18. července 2011
|
|