Týden
POSLEDNÍ CHVÍLE KOMEDIE
|
|
|
Poslední chvíle lidstva, tragédii o dvě stě devatenácti scénách s pěti sty postavami, napsal Karl Kraus pro divadlo „někde na Marsu“. U nás si na ně trouflo Divadlo Komedie.
Pražská Komedie je jediným divadlem u nás, které snese dlouhodobé srovnání se současným zahraničním divadlem. Pohybuje se v kontextu, který je pro českou (nejen divadelní) kulturu historicky určující - v kontextu německojazyčném. Je proto v logice věcí, že Krausovy Poslední chvíle lidstva, které Komedie uvádí v české premiéře, připravila trojice (!) režisérů, spojených především s německým divadlem. Katharina Schmitt je Němka, která vystudovala DAMU a občas pracuje v Čechách, Thomas Zielinski je Čech, který působí převážně v Německu, a konečně čistě německý tvůrce Alexander Riemenschneider režíruje v Česku poprvé. Je důležité si uvědomit, že divadlo Komedie, ač je tak často prezentováno a pohříchu i chápáno, není obskurní experimentální soubor pro pár výstředních intelektuálů. Jde o současné divadlo, které se na kvalitní úrovni věnuje mainstreamovému divadlu tak, jak ve světě vypadá. Ovšem vykládejte to někomu v zemi, kde je za příklad hlavního proudu pokládána zastaralá produkce Divadla na Vinohradech.
Poslední chvíle lidstva jsou obsáhlým apokalyptickým dramatem, v němž se sršatý esejista Karl Kraus vypořádal s dobovým válečným nadšením a poukazoval – v době první světové války – na válečné hrůzy, na násilí přítomné v člověku, na zvířeckost celého fenoménu. Byl v tom první – vlna těžké deziluze přišla až v době poválečné, což ve výsledku dorazila tragická druhá světová válka. Narozdíl od roku 1914 dnes už každý ví, že válka je neštěstí a hrůza. Názor typu „Konečně válka, muži ji potřebují jako prase drbání“, ve starší literatuře běžně dohledatelný, by dnes byl zcela nepřijatelný. Z tohoto hlediska se pak Krausův morální apel jeví jako obnošená vesta. Uvedení takového textu, pokud by nebylo podtrženo smysluplnou inscenací, by samo o sobě nemělo jiný důvod než historickou kuriozitu. Jsem rád, že Komedie k dílu v čele se s všemi třemi režiséry přistoupila invenčně a znovu tak dokázala, že dobré divadlo nezávisí na kvalitě textu, jež mu bylo předlohou.
Inscenace je rozdělená na tři části, v nichž je určujícím prvkem dřevěné molo, které se z jeviště šikmo zvedá přes hlediště až na balkón – tam všude se hraje a tam všude postupně také sedí diváci. Proměňují se tak perspektivy i formy. Poslední chvíle jsou „německým divadlem“ v tom smyslu, že se sklonem ke kabaretu hojně využívají hudby (v první části lakonický zvuk vířících bubnů, v druhé rozverná i teskná hudba Vladimíra Franze) i pohybu (tělocvičné prostocviky v první předválečné části) – a především rezignují na konvenční představu o příběhu, psychologii a realistickém herectví. V čemž šel inscenátorům na ruku i Krausův nelineární text. Na scéně defilují politici, vojáci, novináři, umělci. Inscenace nenápadně graduje. První díl je (doslova i přeneseně) rozcvičkou, druhý makabrózním kabaretem, který korunuje opilý militantní kněz a cynický výprodej válečných suvenýrů, třetí pak apokalyptickým líčením násilného běsnění, propojeného s notně černým humorem. Fascinují je, jak všechny tři části k sobě pasují, jak, ačkoli je tvořili různí režiséři a jistě by obstáli samostatně, tvoří celek. Poslední chvíle lidstva nedají vydechnout – mrazí, baví a fascinují.
Jistě nelze pominout herce: bez jejich nasazení a preciznosti by to nefungovalo. Možná nejtěžší úkol má Jiří Černý (Skeptik), který většinu času jen vleže mlčí, aby ve správnou chvíli trefně zasáhl. Dobře mezi ansámbl Komedie zapadl Marek Daniel jako otlemený Politik, vynikající jsou obě ženy - Gabriela Míčová v proměnlivé roli Herečky, ale třeba i jako prostá žena čtoucí dopis milému na frontu (jeden z nejsilnějších momentů inscenace) a Ivana Uhlířová jako zuřivá proválečná reportérka. Dalších výtečné kreace pak vytvořili osvědčení herci Jiří Štrébl, Stanislav Majer a Martin Pechlát.
Divadlo Komedie ohlásilo příští sezonu za svou poslední – schopnost včas odejít není českým divadelním šéfům vůbec vlastní, i proto je třeba před rozhodnutím po deseti letech nepřetržitých uměleckých úspěchů složit zbraně smeknout, třebaže tím Praha přijde o své nejlepší divadlo. Předposlední premiéra předposlední sezony, Poslední chvíle lidstva, to znovu dokázala.
|
|
|
|
Vojtěch Varyš, Magazín Týden, 2. května 2011
|
|