Divadelní noviny
VÍRA BEZ NADĚJE, NADĚJE BEZ VÍRY, LÁSKY MÁLO…
|
|
|
Víra, láska, naděje – tato trojice podle Svatého Pavla vždy zůstává. Autor stejnojmenné hry, datované rokem 1932, Ödön von Horváth tento pozitivní názor sice zpochybňuje, ale tak, že volá ironizující kritikou po jeho naplnění. Sociálně cítící dramatik a prozaik, narozen jako občan rakouské monarchie, přebývající v různých fázích svého života v různých koutech střední Evropy, sleduje ve svých hrách s humorem i bolem boj jedinců o přežití, znemožňované tlakem zdánlivě solidního společenského prostředí.
Takovýmto jedincem, balancujícím bezradně na okraji společnosti, je i Alžběta, hrdinka dalšího příspěvku k rakouské sezoně Divadla Komedie, který uvedla na scénu jako svou druhou režii v tomto divadle scénografka Kamila Polívková. Herečka Ivana Uhlířová má pro roli Alžběty všechny předpoklady. Vyráží na scénu útočit proti zdi – se sprškou vulgarismů (přídavek dramaturgické úpravy) kope zuřivě a zoufale do plechu pouličních zátarasů, sestavených v bariéru, která je jediným scénografickým prvkem jeviště. Dívka není na scéně sama, z uliček hlediště se sem vytrousí a přetrvává ve voyeurském postávání řada postav, jejichž vybledlé béžové pláště, neblahé znaky pouličního fízlovství, z nich činí všudypřítomné stíny lhostejnosti a skryté agrese. Z těchto postávajících baloňáků se rekrutují jednotlivé postavy dramatu, zároveň však jejich tichá přítomnost tvoří pomyslnou mlhu studeného skrytého nepřátelství. A Alžběta kope a řve až do vysílení. Uhlířová, herečka stále dětského typu, není v této roli křehká, zranitelná však ano, charakterizuje svou postavu postpubertální zavilostí i zmateným zajíkáváním polapeného ptáčete, kterému se však nechce zobat z ruky. Alžběta je ubíjena nejen okolím, ale i svou existenciální nezakotveností.
Co se konkrétního příběhu týče, jde o holku bez prostředků a s narůstajícími dluhy, které z ní učinily společenského vyvrhele. Kamila Polívková ještě konkrétněji aktualizuje zvolená témata než její režijní kolegové na této scéně. V tomto případě míří do řad předvolebních kampaní, která devalvují slova označující původně potřebné hodnoty. (Kupříkladu na jednom z plátů bariéry je promítán ve formě předvolebního plakátu příznačně usměvavý portrét Jiřího Štrébla v roli Soudce, doprovázený slovy titulu hry). Nešťastná dívka představuje přebytečný a pouze dočasný rozruch, který je snadné umlčet a odsunout. Po jejím neštěstí (které si přece sama „zavinila“!) však zůstává nepříjemný pocit, tak jako po narkomanech a bezdomovcích. Režisérka se spojila s bezdomoveckým souborem Ježek a čížek a přivedla jeho část na scénu i do hlediště Divadla Komedie, aby zde v epizodě policejního zásahu proti pouličním nepokojům vykřičeli svou nespokojenost. Tento závan ulice sice (ne) herecky příliš nesouzněl s profesionály, byl však pro svou narušitelskou živost vítaný. Bezdomovci nepatří za ohradu, ale na scénu, neboť jsou svého druhu naším zrcadlem (dnes bohužel víc než třeba Hamlet). (…)
Inscenace se odvíjí jako příběh jedné nešťastné dívky, jednoho pokaženého milostného vztahu a promarněného života. (…) Třeba scéna v dešti (přiznaný zdroj scénické techniky), kdy Policista (Stanislav Majer) nabízí Alžbětě plášť, aby jí ho vzápětí odepřel a zase daroval a nechal ji nakonec stát osamělou a promočenou pod proudem vody. Dokonalá, působivá němá etuda s rekvizitou demonstruje ve zkratce podstatu opatrného ochranitelství: je těžké se rozhodnout chránit a ještě těžší je setrvat. Jevištní dění prostupuje ironická rovina, v níž se všichni herci umějí dobře pohybovat. Milenci Alžběta a Policista oslavují a hodují (chlebíčky přeživší jako znak hojnosti oslavy komunismu i kapitalismu) nikoliv v nějakém hnízdečku, ale „na ulici“ před bariérou. Zde prožívají na prostřeném chodníku první trhliny vztahu a posléze jeho rozpad, zaviněný prozrazenou minulostí dlužnice Alžběty. Nešťastnice páchá sebevražedný skok z bariéry. Přeživší je přinesena opět na oči diváků, ale v křečovitě úsměvném objetí zachránců, pózujících čelně k publiku jako skupinka slibných uchazečů o veřejný post, dokonává zadušením (oproti Horváthovu originálu je situace tragického konce zhuštěna a hyperbolizována). Soudce, Soudcová, Inspektor: Štrébl, Poláková, Finger – přes nevelký rozsah svých rolí pečlivě pracují s lehkým náznakem karikatury, kterou nekonturují mechanickou rutinou, ale nuancují se smyslem pro situaci a téma. Vytvářejí ten známý neosobní, neutuchající tlak, válcující ve vší počestnosti nepřizpůsobivé životy. Během sladce likvidátorského vraždění konzumuje rezignovaný milenec, zcela pohlcený veřejným míněním, na „prostřené“ ulici poslední chlebíček. Stanislav Majer nesahá po karikaturním zabarvení, hraje střízlivě obyčejného slabocha, jehož nevýraznost je vražedná. – Možná, že režisérka příliš okatě aktualizuje, vůbec však nemíří mimo Horváthovo téma člověka drceného společenským soukolím. Druhá inscenace rakouské sezony, „analýzy rozkladu“ , nepatří k nejkompaktnějším počinům Divadla Komedie, disponuje však oním životaschopným základem, v němž se vzájemně umocňují herecké nasazení a suverenita s občanskou naštvaností a smutkem (bez pláče) nad rozkladem morálky naší doby.
|
|
|
|
Marie Zdeňková, Divadelní noviny, 12. listopadu 2010
|
|