CityOut Prague
SPÍLÁNÍ PUBLIKU: TLESKAT NEBO NE?
|
|
|
Rané dílo rakouského spisovatele a dramatika Petera Handkeho, které ve své době dělalo ve světové dramatice revoluci, uvádí po 45 letech od jeho prvního uvedení Divadlo Komedie. I když se aktuálnost Spílání publiku - „mluvohry“ (jak nazývá své divadelní kusy sám autor) může zdát z dnešního pohledu sporná, po premiérovém uvedení se přijdu mile rád podívat znovu na reakce bežného publika...
Představte si situaci, kdy se divadlo neodehrává v obrazech, kdy scéna je prázdná a neexistuje jevištní prostor, kdy herecká gesta nic neznamenají, kdy pauzy nemají význam. Kdy divadelní prkna neznamenají svět, protože jsou sami o sobě světem! Kdy se stírají v zažitém vztahu divák - herec role, kdy „vy“ a „my“ může být za jistých okolností jenom „my“. Představte si situaci, kdy „my“ jako diváci jsme tématem, kdy jsme objeveni, kdy se na nás po celou dobu představení upírají světla, kdy si začínáme uvědomovat, proč se tak rádi noříme do tmy... V té chvíli totiž přestáváme existovat jako individualita, ztrácíme vlastnosti, stáváme se jednotou, množným číslem, stáváme se diváky. Neznamená to také, že jsme ke vnímání divadla vycvičeni? Že se necháváme zaujmout, že prožíváme díky vzdálenosti jeviště a hlediště mrtvý čas? Že jsme se nechali spoutat? Takto a podobně znejistil v 60. letech existenci dramatického umění teprve čtyřiadvacetiletý Peter Handke v „mluvohře“ či „předmluvě“ Spílání publiku.
Autorský tým Pražského komorního divadla nemohl začít svoji Rakouskou sezónu asi výraznějším kusem. Málokdy se totiž můžete cítit v divadle vyloženě nepříjemně... Jenomže se cítíte nepříjemně proto, že ve Spílání publiku vám není programově předkládáno, ale najednou se s vámi počítá, autor se vás prostřednictvím herců nepříjemně ptá, útočí na vás a nebojí se tnout do živého. I samotná realizace v Divadle Komedie vám více než výrazně dokáže předhodit faleš, s kterou by se k vám jako divákům mohlo přistupovat. Slavnostní smutek ukrytý v opulentnosti divadla jako společenského fenoménu (vyjádřeno větou: „Už jsme dlouho, tatínku, nebyli v divadle...“) není ničím jiným než kusem syrového masa. Ovšem, to byste museli být asi úplně na jiné scéně než v Komedii, kde Handkeho hrou deklarují - tak takhle mi to dělat nebudeme, nic od nás nedostanete zadarmo. Jenomže ve finále dostanete daleko víc...
V Komedii si Spílání publiku upravili pro své potřeby. Herci (Martin Pechlát, Gabriela Míčová, Stanislav Majer a Martin Finger) vystupují pod svými jmény, pošťuchují se a zraňují na reálných základech vztahů „ze šatny“, s humorem se dívají shora sami na sebe, bilancují a také zpochybňují to, co se o jejich divadle v poněkud povrchních zkratkách traduje: „Chladné. Německé. Minimalistické - jen herec a text, prázdný prostor!“
Jaký může mít tedy dnes význam více než 40 let stará Handkeho hra pro samotné divadlo Komedie? „Za smysluplné považujeme jít do sebe, analyzovat (naši) současnou situaci, vrátit se k začátkům působení našeho souboru, snažit se uvažovat o práci posledních let s odstupem, přemýšlet nejen o městě, ve kterém a pro které pracujeme, ale i o sobě,“ vysvětluje režisér Dušan D. Pařízek, jenž ve hře koneckonců zhmotní i sám sebe, to když se všichni herci v jednu chvíli převléknou do jeho typického outfitu, vtipně parodují jeho režijní vedení a možná i otvírají skryté komplexy.
Tak schválně, kdo z vás budoucích diváků, vydrží bez uzardění závěrečnou téměř patnáctiminutovou palbu nadávek směrem k publiku? V Pařízkově úpravě Spílání publiku se nachází snad všechno, co by nás jako „čecháčky“ mohlo pálit a to z pohledu historie i současnosti. Desítky, možná stovky nadávek: čumilové, hospodský kecalové, vy, co vždycky tiše souhlasíte, vy, co jste vyhnali sudeťáky... Budete za to hercům na konci tleskat?
|
|
|
|
Tomáš Kůs, CityOut Prague, 14. září 2010
|
|