Český rozhlas
„CO VĚDÍ EVROPANÉ O ISLÁMU?“
|
|
|
...křičí hystericky Gabriela Míčová v jedné z rolí nejčerstvější inscenace uváděné v Divadle Komedie. V Černých pannách vystupují konkrétní muslimské ženy z všednosti ilustračních záběrů anonymních zahalených postav, o kterých si toho více myslíme, než skutečně víme.
Vznik hry Černé panny německého rodáka Güntera Senkela a jeho kolegy – v Německu žijícího Turka Feriduna Zaimoglua – je velmi podobný vzniku filmu Petera Kerekeše Jak se vaří dějiny. Předcházel jí totiž důsledný faktografický průzkum, který posloužil hlavně jako sběr materiálu. Autoři důkladně vyzpovídali 50 muslimek žijících v Německu, aby pro účel své hry vybrali různorodé monology, respektive názory, postoje či životní zkušenosti pouze 10 z nich. Tento text, který se rozhodli inscenovat v Divadle Komedie, je vlastně sám o sobě (stejně jako Kerekešův film) výsostným dokumentem. Nepřináší přímočaré soudy a neodhaluje briskní sdělení, ale pomocí střihu konfrontuje odlišné přístupy k islámské víře, vyznávané v neislámském prostředí, rozdílné zážitky a zkušenosti muslimek žijících v dnešním Německu.
Proč vlastně autory přitahovaly osudy žen, a ne mužů, když několikrát do týdne se na nás z médií zubí tváře „nebezpečných vousatých islamistů“, zatímco zahalené muslimské ženy v černých hábitech tvoří spíš jakési výtvarné pozadí ilustračních záběrů? Odpovědí je asi sama otázka. Neexistují snad? Je pod burkou člověk, který má své touhy, nebo jen utlačovaná ženuška, která je podřízena svému muži a samozřejmě bohu? Umí ty černé panny vůbec mluvit? To je samo o sobě tajemství, pro které stálo režiséru Dušanu D. Pařízkovi se do projektu pustit. V Černých pannách vystupují postavy z nekonkrétní masy uplácané z našich představ a mediálních iluzí a polidšťují se. I když jim nemusíme a snad ani nemůžeme zcela rozumět, nemusíme s nimi souhlasit, jsou zde, mezi námi, čelí stejnému střetnutí kultur i náboženství.
Dušan D. Pařízek se ve své úpravě textu (společně s Kamilou Polívkovou) a následném inscenování rozhodl respektovat dokumentární linie, ba co víc – úpěnlivě je obtahovat. Hraje se v čtvercové aréně s několikařadovou elevací připomínající amfiteátr. Civilně oblečené herečky (Gabriela Míčová, Dana Poláková a Ivana Uhlířová) sedí přímo mezi diváky v nejnižších řadách, každá na jiné straně. Jejich oči jsou živě snímány kamerou a přenášeny na projekční plátna zavěšená nad všemi stranami arény. Intimní kamerové záběry samozřejmě nutně připomínají průzor na oči v tradiční islámské burce, jsou však rovněž využívány v rovině psychologie - náhlá zaostření, přiblížení v některé části osobní výpovědi apod.
Divák může být mírně zmaten ve chvíli, kdy diskuze o víře třech muslimek žijících v Německu, z nichž každá uchopila víru trochu jiným způsobem, přejde nečekaně do delších monologů. Nyní jsme vedeni osobní rovinou – příběhem každé z „reálných postav“ ospravedlňujícím právě takový přístup k islámu na pozadí evropské kultury, který si na začátku ženy obhajovaly. Seznamujeme se s emancipovanou muslimkou, jež prozřela k ortodoxní víře paradoxně skrze sex, politicky orientovanou fanatickou islamistkou nazývající nemuslimy žrouty prasat, pochybující vdovou, která jí bude muset zůstat do konce života i rodilou Němkou, která k islámu konvertovala.
V hereckém přístupu vyniká svým typickým civilním pojetím a nehereckým přivlastněním role Ivana Uhlířová v chaotickém monologu sedmnáctileté muslimky, jež dokola řeší nutnou sexuální zdrženlivost. Velká a rozmáchlá gesta sem nepatří, to raději čirá hysterie. Protože Černé panny hovoří samy za sebe. Netroufají si na psaní obecných receptů, jak se postavit k dilematu státu, jenž je liberální k přistěhovalectví, nebo k otázce ohrožení náboženských svobod. Dramatem je v tomto divadle holá pravda. Jeden konkrétní život s konkrétní vírou a v konkrétním místě. Žijeme jej také.
|
|
|
|
Tomáš Kůs, Český rozhlas, 6. dubna 2010
|
|