Divadelní noviny
KRAVATA JAKO HROBNICKÁ OZDOBA
|
|
|
Výrazný představitel pražské německé literatury Johannes Urzidil nazval jednu povídku ze svého Pražského triptychu Skříň / Weissenstein Karl. Povídka je výpovědí muže stejného jména o úsilí porozumět záhadě vlastního života, a tím – v jakési marné naději – i záhadě života vůbec. Hrdina ji rozšifrovává s masochistickou potřebou sebezpytování a trápení – fyzického, hmotného i duševního. To, že se příběh odehrává v první polovině 20. století v Praze na pozadí uměleckých kruhů českých i německých, je jistě významná reálie; znalci Urzidilova díla pokládají Prahu, její vůni i česko – německo – židovskou multikulturnost za jednu ze zásadních ingrediencí Urzidilových próz. Meritum této povídky je však v onom marném úsilí dovědět se, proč existujeme.
Režisér inscenace Weissenstein David Jařab zásadně přepracoval text novely: v pozoruhodné dramaturgické úpravě zkrátil více než stostránkový příběh na půldruhou hodinu divadelního tvaru. Příbuzným způsobem upravil i před časem Havlíčkovy Petrolejové lampy: psychologický realismus románu proměnil v expresivní gesto, obdobně jako převedl obšírnou literární výpověď hrdiny Weissensteina do naléhavé zkratky. Prodírání se životem, různé druhy strádání psychického i hmotného se navršují od bídy v otcově kořalně přes bídu devatera řemesel k živoření na samém okraji umělecké Prahy (z letmé zmínky o expresionistech vyplývá, že jde o nadějného, byť hladovějícího literáta) až k osobnímu ztroskotání. Postavy příběhu jsou omezeny na Weissensteina a dvě ženy jeho života. Dvě ženy, dva symboly: prostitutka Vlasta (Dana Poláková) a čistá Filoména (Ivana Uhlířová), skutečnost těla a sen o nevinnosti. Jevištním tvarem se proplétá motiv kravaty: přepychové vázanky, kterou Weissensteinovi ušila Filoména, s níž se jde pochlubit Vlastě a na níž se ona oběsí. Na jejím hrobě ve finále Weissenstein umírá a kravatou ho naposled ozdobí jeho kolegové – hrobaři. Ani v novele ani v Jařabově přepisu se přesně nedovíme, co je Weissensteinova fantazie a co realita. Zmocnil se Filomény? Zemřela nešťastnou náhodou, nebo si i ona život vzala dobrovolně? Texty ostatních, více či méně epizodních postav Urzidilovy novely zprostředkuje hrdina, jehož jevištní osobnost je naopak „ztrojena“: Weissensteinové jsou tři (Jiří Černý, Martin Finger a Stanislav Majer). Ve stejných, trochu těsných listrových oblečcích – hlavu tak velikou, že vypadala jako vodnatelná, řeší paruka s nalepenými řídkými vlasy na temeni. Tři mužské postavy si předávají v pochybách svých replik unikavý smysl pozemského přebývání, skládajícího se pouze z provizorií, která se nazývají ŽIVOT.
My diváci jsme na jevišti spolu s herci. Ti obývají v naší bezprostřední blízkosti pár čtverečních metrů, vymezených stěnou a třemi šikmými panely, v uličkách mezi nimiž se Weissensteinové zjevují trochu jako přízraky, trochu jako klauni. Prostředí se vyznačuje minimalismem: úspornost je ostatně „logem“ Pražského komorního divadla. V úvodu seškrabává Vlasta na pohovce, která tvoří hlavní a takřka jediné vybavení scény, z polštáře jakousi imaginární nečistotu. Nečistotu odstranit nelze. Akce trvá nekonečných pár minut, zvuk je penetrantní a zneklidňující, jako ostatně celá hudební složka. Jako zpěv černé dámy (novodobé Lorelei?), ztvárněné Lenkou Dusilovou či alternující Janou Vébrovou, členící děj a potencující atmosféru. Černou dámu i marný boj se zažranou špínou lze považovat za leitmotivy inscenace.
Diváci na této víc než zádumčivé produkci jsou takřka samí mladí lidé, což shledávám velmi potěšujícím.
|
|
|
|
Věra Ptáčková, Divadelní noviny, 27. ledna 2010
|
|