Instinkt
NESMIŘITELNÉ ČERNÉ PANNY
|
|
|
V Divadle Komedie měla nedávno premiéru nová inscenace Černé panny. Monology deseti muslimských žen provokují svou autentičností.
Sedmnáctiletá nekompromisní dívenka s velmi drsnou mluvou, zato však s o to puritánštějším způsobem života pod burkou. Bezdětná vdova, která bydlí s rodiči a jíž islám neumožňuje žít svobodně, a tak se utápí v beznaději. Studentka práv s fanatickým nadšením pro Usámu bin Ládina či „party girl“ vroucně se modlící k Alláhovi. To je jen několik příběhu muslimek žijících v Berlíně, které si autoři hry Günter Senkel a Feridun Zaimoglu vybrali pro svou hru. Ze zhruba padesáti skutečných rozhovorů jich deset zpracovali do divadelního textu a režisér Dušan Pařízek ho nastudoval jako úvodní dialog tří žen a následných šest monologů.
Diváci sedí na jevišti, v amfiteátrovitě uspořádaném hledišti okolo čtvercového parketu. Na něm se pak střídavě objevují představitelky jednotlivých žen - Ivana Uhlířová, Gabriela Míčová a Dana Poláková (všechny tři skvělé). Větší část svých výstupů však sedí v první řadě mezi diváky a do svých muslimek se vtělují v běžném oblečení Evropanek a bez kulis. Vše je tak civilní, že se můžete soustředit jen na slova samotná. Jedinou rekvizitou jsou knihy, mobil a virtuální burka - respektive stín objevující se chvílemi na obličejích hereček, promítaných v reálu na čtyřech plátnech nad hlavami publika.
V Komedii otevírají téma velmi současné: západ versus východ a vzájemný strach, který ze sebe tyto dva světy mají. Kdo je vlastně barbar, a kdo civilizovaný občan? „Když se zabíjejí křesťané, je to válka, ale když zaútočí muslim, hned je to terorismus,“ konstatuje jedna z postav. „Rouhavý“ pohled muslima zpochybňujícího neotřesitelné konstanty křesťana a dštícího síru na Američany je neustále přítomný. Jsme vůbec schopni vidět sami sebe očima někoho s odlišnými kořeny? Jsme ochotni se respektovat? Dlužno říct, že na tyhle otázky nedostanete zrovna smířlivou odpověď. Dostaví se spíš zdvižený prst. Nikoli kárající, ale pro západ varovný: ve smyslu „karta se může obrátit“. Díky formě autentických monologů nejsou Černé panny moralitou nebo litanií nad stavem světa, ale syrovým nahlédnutím do skutečnosti.
|
|
|
|
Petra Smítalová, Instinkt, 25. března 2010
|
|