Deník Referendum
WEISSENSTEIN V KOMEDII HÝŘÍ FORMÁLNÍMI NÁPADY
|
|
|
Inscenace Weissenstein v pražském Divadle Komedie je temně existenciální klauniádou s mnoha dobrými nápady. Jen ta existenciální tíseň se v dramatizaci stejnojmenného románu Johanesse Urzidila nakonec přece jen nedostavuje.
Pražské Divadlo Komedie si nedávno prošlo principiálním soubojem s pražským magistrátem. Ke konci roku derniérovalo všechna svá představení a vypadalo to, že brzy skončí. Šéf divadla, Dušan D. Pařízek, vydal prohlášení, že důvodem těchto pochmurných opatření je finanční nejistota související s tím, že divadlu měl v závěru roku vypršet čtyřletý grant a o další magistrátní dotaci se mělo rozhodnout až 17. prosince. Divadlo tak bylo vystaveno existenční nejistotě, nemohlo plánovat do budoucna, uzavírat smlouvy, atd.
Vzdor Divadla Komedie byl ovšem spíš gestem, které mělo upozornit na podivný rozvrh udělování dotací, v rámci něhož jsou podobné situaci vystavena některá pražská divadla v polovině divadelní sezóny každoročně. Ve skutečnosti bylo málo pravděpodobné, že by divadlo příspěvek nedostalo.
Nakonec se i stalo, peníze byly přiděleny a zdá se, že Divadlo Komedie může pokračovat v činnosti. Příspěvek však není v požadované výši. Od nového roku se tak na scéně objevují inscenace, které už byly před koncem roku odderniérovány. Jednou z nich je dramatizace románu Weissenstein česko-německého spisovatele, jehož první polovina života je neodmyslitelně spjata s Prahou, Johanesse Urzidila v režii Davida Jařaba.
Autorovi dramatizace a režisérovi se daří na jevišti rozehrát obdivuhodný, temně groteskní a sevřený tvar se skvělými formálními nápady. Ty jsou vystavěny zejména na základě ztrojení hlavní postavy Weissensteina, tohoto „muže s velkou hlavou a malým sebevědomím“. Jeho part je rozložen mezi Martina Fingera, Jiřího Černého a Stanislava Majera. Každý z herců představuje jiný typ a jakoby také jinou polohu Weissensteinovy duše. Plachou, naivní, chvástavou a podobně.
Snad by ale přece jen bylo na místě výraznější typové rozlišení, ale příliš to nechybí. Trojjedinost této postavy je také originálně zvýrazněna kostýmy Kamily Polívkové. Všechny tři herce oblékla do stejných šedivých sak a úzkých kalhot, které svou subtilností kontrastují s obrovskou čepicí na obrovské hlavě.
Mimořádně zábavný a přesný je už nástup trojice herců na scénu. Každý má k tomu určen jeden z průchodů, vytvořených třemi rovnoběžnými, vysokými, proti divákům umístěnými stěnami, a jejich částečným překrytím. Režie si pohrává s choreografií příchodů, s objevováním se herců na scéně a také s jejich mizením. Občas vpadají na jeviště v precizní synchronizaci, občas postupně po jednom, občas v průchodech třeba hravě a bezděčně mizí během tanečního výstupu, aby se hned vrátili zpět, anebo na diváky žertovně vystrkují jen hlavy, jakoby se pokradmu dívali, zda-li je na scéně bezpečno a zda mohou vstoupit.
Zdrojem jemné komiky jsou také dialogy mezi touto trojicí. Ty, kromě slovního tápání a pošťuchování, někdy snad i improvizovaného, vytvářejí prostor také pro osvětlování vnitřních pochodů postavy, Weissensteinových myšlenek, pocitů, obav, nejistot atd.
V případě této inscenace by se dalo snad i hovořit o jistém typu minimalismu, který pramení z úspornosti, s jakou režie jevištní tvar buduje. Napětí je zde vyvoláváno vlastně drobnými motivy, důsledně se linoucími celým děním, nebo změnami, které přicházejí v tu správnou chvíli a inscenaci opět o něco více ozvláštní nebo popostrčí.
Takovou dobře načasovanou drobností je třeba okamžik, v němž si trojjediný Weissenstein náhle sejme velkou čepici a objeví se konečně jeho obrovská a odpudivá olysalá hlava hydrocefala s několika prameny vlasů. Nebo motiv kravaty, který prostupuje celou inscenací jako předmět Weissensteinova prokletí, darovaný jednou jeho milenkou sice z lásky, pro milenku druhou se však stává sebevražedným nástrojem.
Životní neštěstí nebohého Weissensteina je v inscenaci dáváno zejména do vztahu s jeho láskami. Ač slovo „láska“ se snad nedá úplně použít. Je totiž nezodpovězenou otázkou, zda Weissenstein je vůbec sto někoho milovat. Milován je ale v každém případě. Dvěma ženami, které mají vytvářet protipól.
Na jedné straně éterická, plachá a tak trochu dětinská Filoména v podání Ivany Uhlířové, na straně druhé živelná, temná prostitutka Dany Polákové, která za proklamacemi své ordinérnosti a otrlosti ukrývá zranitelnou duši, jež se plně projeví až v okamžiku její sebevraždy: oběsí se na kravatě, kterou si u ní Weissenstein zapomněl a kterou mu sama ušila a darovala Filoména.
Přesto se podobné vykreslení Weissensteinova osudu poznamenaného vinou za smrt obou žen, neboť osudovou náhodou umírá vzápětí také Filoména, a jeho závěrečné žehrání na nepřízeň osudu jeví jako nedostatečné. A trochu banální. Obzvláště, když v inscenaci nejsme příliš sto v jeho jednání pozorovat projevy lásky k oběma ženám. Navíc jakoby šlo spíš o jejich využívání a podvádění. O slabošskou nerozhodnost.
Stejně tak jsou pramálo rozehrány důvody, proč prostitutka kvůli němu spáchá sebevraždu. Zde je to ale nejspíš také vinou výkonu Dany Polákové, která setrvává pouze v jedné poloze a nedaří se jí rozehrát temná zákoutí a skrývanou spalující vášeň, již její postava tak trochu perverzně pociťuje k muži s obrovskou hlavou. I když k tomu v dramatizaci vlastně ani nemá příliš prostoru. Stejně jako Ivana Uhlířová.
Toto vše tíži existenciálního vyznění příběhu jedné bizarní postavy značně oslabuje. Jen na základě toho se Weissensteinovy výčitky svědomí a jeho rezignace a cesta na okraj společnosti, mezi zavržené, jeví jako ne zcela dobře dramaticky vyhrocené a vlastně nepříliš opodstatněné.
Chtělo by to snad kromě milostných vztahů rozehrát i širší reálie a další okolnosti, které hlavní postava třeba kvůli své hlavě na své cestě životem prožívá. Ústrky, ponižování, nejistotu, zkrátka další okolnosti, které by nám mnohem více objasnily jeho pocity životní tíže, její osudovou tragikomičnost, grotesknost a jak on sám říká neustále provizorium lidského života, na jehož konci hyne jako pes, v osamění a je pohřben v bezejmenném hrobě, k dovršení neštěstí jako jediný žid na katolickém hřbitově.
Přestože inscenaci Weissenstein v Divadle Komedie leccos k dokonalosti chybí, po formální stránce je to dílo svěží a nápadité. Jen ta existenciální tíživost, k níž směřuje, nakonec přece jen uniká, ač se ji krásný hlas Lenky Dusilové zpívající v přestávkách mezi jednotlivými výstupy na živo melancholické, úzkostné písně snaží úspěšně evokovat.
|
|
|
|
Roman Sikora, Deník Referendum, 7. ledna 2010
|
|