PragueOut.cz
ŘÍKAL TADY NĚKDO NĚCO O ESTÉBÉ?
|
|
|
Předposlední inscenací, kterou ještě na podzim vstříc své nejisté budoucnosti uvedlo Divadlo Komedie, byla dramatizace románu Hrdinové jako my německého spisovatele Thomase Brussiga. Vyhrocená situace okolo udílení finančních grantů se v divadle naštěstí alespoň na čas uklidnila, a diváci se tak i celou nadcházející sezónu mohou konfrontovat s vlastními retencemi dob nedávno minulých. Třeba jim v tom pomůže i nadstandardní péro Klause Uhltzschta.
Ano, byl jsem to já
Klaus Uhltzscht – nemožné jméno, citu prostí rodičové, nekonečná frustrace a neukojitelná touha po přijetí. Jakoby všechno od malička hrálo proti němu. Právě o tom se snaží přesvědčit své posluchače samozvaný iniciátor svržení Berlínské zdi a bývalý agent Stasi v jedné osobě, Klaus Uhltzscht. Během přednášky, kterou drží k výročí pádu jednoho z konstitutivních symbolů “socialistického tábora“ obnažuje před ohromenými posluchači nejen okolnosti, které jej pasují na bezprostředního svědka zmíněných historických událostí, nýbrž i vlastní nitro a dokonce mnohem víc.
Román Thomase Brussiga, který je koncipován jako otevřená zpověď východoněmeckého agenta Státní bezpečnosti místnímu dopisovateli New York Times, přetvořila debutující režisérka Kamila Polívková v uhrančivou one man show, během níž se všichni přítomní diváci konfrontují s příkladným alibismem, jehož pachuť se z veřejné debaty o naší společné nedávné minulosti nevytratila ani po dvaceti letech.
Aby zdůraznil tento klíčový, a svým způsobem patologický moment, rámuje Brussig Uhltzschtovu osobnost takovou psychickou zátěží, která by snesla odborně vedenou psychoanalytickou intervenci. A protože se Uhltzschtovi stejně jako nikomu z nás pomoci
zvnějšku nedostává, snaží si pomoci alespoň sám.
Hojivá náruč estébé
Zrcadlo, které si po bezprostředním dotazu z publika dožadujícího se objasnění jeho minulosti uprostřed hluboké totality, nastavuje, není ovšem tak úplně vyleštěné. A zatímco se před publikem obviňuje, kaje, vysvětluje, ale i exhibuje, naparuje a přehání zároveň, stále cítíme, že si ponechává otevřená zadní vrátka a nikdy není úplně jasné, kde končí jeho hraně bezbřehá otevřenost a začíná léty vypracovaná agentská přetvářka.
Nicméně jedno je po celou dobu jisté. V jeho překvapivé bezprostřední účasti na svržení podstatného symbolu socialistického zřízení nehledejme proměnu postoje a hodnot, nýbrž nutkavou potřebu kompenzace léty potlačovaných frustrací. Proto když v onen den vytasí před davy obleženou Berlínskou zdí svůj operativně vylepšený pyj nevšedních rozměrů, jedná se spíš než o hrdinský skutek, jak jej předkládá ohromenému publiku, o gesto definitivního selhání zcela decentralizované osobnosti ovládané touhou po obdivu a uznání.
Zatímco v předloze se to jen hemží příklady deprimující rozpolcenosti ve vztahu
k vlastní sexualitě, redukovala Kamila Polívková tento motiv na minimum, a je to jen dobře. Pozornost, kterou na sebe Jiří Štrébl coby bývalý agent Stasi strhne, proto dovoluje poukázat na stále aktuální otázky ohledně důmyslně zamlčované spoluúčasti drtivé většiny občanů každého jednotlivého státu postkomunistického bloku.
Možná si společně s Klausem myslíte, že „Ten systém nebyl nelidský. Nebyl takový, že by s námi neměl nic společného. Byl lidský, zaplétal do toho lidi, jako jsem já, jako jsi ty, jako jsme my všichni, ať už tím, či oním způsobem. A o tom musíme mluvit. O sobě. O nás…“ Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného. Pokud tedy zmíněná debata neskončí tak, jak se dnes často bohužel stává, totiž vzájemným předháněním se v tom, “kdo ho má většího“.
|
|
|
|
kaca, PragueOut.cz, 13. ledna 2010
|
|