Český rozhlas
LVÍČE V PASTI
|
|
|
Nejčerstvější premiéra Divadla Komedie představila adaptaci Škvoreckého románu Lvíče. Na pozadí normalizační éry se zdánlivě nevinný flirt mění v utrpení neopětované lásky, ale hlavně ve všudypřítomnou zbabělost a lidskou slabost.
Karel Leden (hraje jej Roman Zach), redaktor v nakladatelství, básník a seladón se vyhřívá na plovárně, v ruce sklenku vína. Jeho kolega Vašek Žamberk (Martin Pechlát), outsider jak se patří, zatouží po slečně Stříbrné (Gabriela Míčová). Karel se zavazuje ji pro Vaška získat a tvrdě na tom pracuje. Dokonce tak tvrdě, že ji téměř získá pro sebe. Slečna Stříbrná ale rychle vystřízliví a Karla, nazvaného při odmítnutí ne básníkem, ale úředníkem literatury, a ne milencem, ale děvkařem (je schopen se okamžitě vzdát dosavadní známosti), možná nejvíce překvapí, že jemu také nějaká dokáže odolat a ze spárů uniknout. Ješitnost nerada lehává vespod.
Jestli do té doby Karel měl nějaké svědomí a morální zásady, v této chvíli je ztrácí. Sám dobře ví s kým sedává v práci a ve svém společenském postavení u stolu. Jeho kolegové jsou buď povýšení a afektovaní intelektuálové, nebo typické věrné kreatury normalizačního aparátu. Zvláště pak mezi nimi vyniká šéf nakladatelství Emil Procházka (Jiří Štrébl), připravený být poplatný podle situace a režimu. Jenomže každý má svou židli rád, i Karel - jedinou formou odporu je alkohol a pitky. Mezitím co slečnu Stříbrnou Karlovi nečekaně vyfoukne kolega Vašek, Karel bere co je - neúspěšnou spisovatelku Jarinku Cibulovou (Ivana Uhlířová), která se ublíženecky dovolává vydání své prvotiny. "Bahno" vztahů a charakterů v nakladatelství na malém prostoru dokonale supluje život v normalizační éře.
Na samém závěru příběh otvírá adaptací dlouho skrývanou detektivní zápletku. Karel zjišťuje, že nic se nestalo náhodou a že Vaškova snoubenka slečna Stříbrná je mnohem více než jen živelná, nepředvídatelná a inteligentní kráska, která se jednoho dne zjevila na plovárně. Minulost odkrývá své karty. Jedno trauma stíhá druhé. Všichni jsou poraženi.
I po zahájení "české sezóny" má inscenace zvláštní studenou náladu typickou pro Divadlo Komedie. (Zachovává tak cestu nastoupenou již v minulých letech chladnými texty z pera Wernera Schwaba, Elfriede Jelinekové nebo Thomase Bernharda, na něž se do nedávné doby dramaturgie divadla takřka specializovala.) Je to především díky nápadité scéně, na které je vybudován skutečný bazén. Ocitnout se v bazénu ovšem není žádný relax, ale naopak trest. Odehrává se zde vše - herci se ráchají, brodí, milují, kropí se hadicí - mokří od počátku do konce. Jednání osob se tak často naturalizuje, voda z bazénu se navíc odráží na obrovské projekční plátno v pozadí, což samo o sobě vytváří poněkud nervní atmosféru. Současný herecký soubor divadla je kapitolou sám pro sebe, k precizním výkonům není co dodat. Herci často zůstávají na scéně a stávají se sami součástí výpravy. Naslouchají ostatním postavám, stojí jako sochy nebo mlčící svědkové, nervózně přecházejí z rohu do rohu. Režie hostující Viktorie Čermákové tak ve zkratce naznačuje a odkrývá jednotlivé charaktery. I ve Lvíčeti, jak už je v Komedii zvykem, najdeme na jevišti trochu nahoty. (Gabrielu Míčovou bychom mohli v některých situacích s nadsázkou označit za miss mokré triko...) Ta ovšem není samoúčelná - často je opět zkratkou a jen dokazuje, že ne vše se musí říkat dialogem.
|
|
|
|
Tomáš Kůs, Český rozhlas, 3. března 2009
|
|