Reflex
SNAHA VYROVNAT SE S ČESKOU MINULOSTÍ PŘICHÁZÍ Z NĚMECKA
|
|
|
"Aktivní občanský postoj stále ještě nepatří v Česku k bontónu. Ale měli bychom se aktivně zabývat současností i minulostí národa," řekl na nedávné besedě o inscenaci Goebbels / Baarová její režisér Dušan Pařízek, ředitel Divadla Komedie. Inscenace o lásce říšského ministra propagandy a nádherné české herečky se v Praze hraje od 4. září 2009.
"Právě jsem se na jednom blogu dočetl, že jsem fašista, jinak bych tak esteticky hezky s osudem Josepha Goebbelse nezacházel," komentuje některé reakce na pražskou inscenaci Dušan Pařízek, který ne náhodou strávil dětství, mládí i vysokoškolská studia v Německu.
Vzhůru na totalitu
V riskantních, a velmi potřebných divadelních snahách o vyrovnání s minulostí je Pařízek sám v Česku, ale ne na Slovensku. K dvacátému výročí 17. listopadu hostovalo v pražském Činoherním klubu bratislavské Divadlo Aréna. Přivezlo tři podobné inscenace: Tiso je monodrama o nejtragičtější postavě slovenských dějin, prezidentu slovenského štátu. Tento křesťan a katolický kněz byl přímo odpovědný za smrt 72 000 slovenských Židů. Tiso až do své popravy v roce 1947 odmítal zodpovědnost a vinu ve všech bodech obžaloby, neprojevil ani soucit a lítost. Také Dr. Gustáv Husák je divadelní anatomií jednoho kultu. Představuje trojportrét posledního socialistického prezidenta, který zemřel v roce 1991, nikdy nepotrestaný za zločiny komunismu, jichž se jako nejvyšší představitel strany a vlády dopouštěl. Poslední inscenace Komunizmus s podtitulem Normalizační tragédie pojednává o otázce viny běžného občana: manžel mezi lety 1965-1985 předstírá disidentskou činnost, zatímco je celou dobu agentem Státní bezpečnosti, nasazen speciálně na vlastní manželku a tchána.
Tyto vynikající slovenské inscenace mají jedno společné: inicioval je herec Juraj Kukura, který žije napůl v Hamburku, neboť v roce 1984 emigroval do Německa a jako jediný slovenský herec se tam etabloval ve filmu i v divadle. "Otázka viny je v Německu věčně přítomné téma, které se pořád různými kanály vrací. Veřejnost se vždycky znovu a znovu shodne, že téma nacismu MUSÍ zůstat otevřené," řekl Kukura v rozhovoru pro Reflex v roce 2006, kdy se připravovala inscenace o Gustávu Husákovi.
Sklíčko mikroskopu
Hry, které takto rezonují ve středoevropském historickém prostředí, si vyžadují zvláštní stavbu. Inscenace Tiso (napsal ji slovenský režisér Rastislav Ballek) je složena z koláže Tisových autentických citátů a veřejných projevů. Monodrama Goebbels je zase utkáno pouze z autentických deníků. Goebbels si totiž poté, co se stal ministrem propagandy, nechal vyrobit zvláštní psací stroj s velkým fontem písma. Deníky si na něm tímto "vůdcovským písmem" třikrát opsal a nechal uložit do olověných schránek. Režisér Oliver Reese, autor monodramatu Goebbels, k tomu říká: "Podrobně jsem tak měl možnost prostudovat asi osm tisíc s celkového počtu deseti tisíc stran Goebbelsových deníků. Z toho vzniklo čtyřicet stran divadelního textu, nepřidal jsem ani spojku a," říká a dodává: "Nestavím Goebbelsovi tribunu, ale dávám ho pod sklíčko mikroskopu. Text jej nechává promluvit samotného, bez komentáře."
Mně jí není líto
Síla všech čtyř inscenací je v tom, že se tvůrci vystříhali hodnocení - stavějí vždy jen dva názory vedle sebe.
Hra Goebbels/Baarová dává do kontrastu pseudodémona a úplně hloupou herečku, která jen sedí, pije, brečí a povídá. Tiso (vynikající Marián Labuda) je sice na scéně sám, ale jeho projevy přesně vykreslují, jak a proč se Tiso pod rouškou svých ideálů spojil s fašisty. Celý Husákův text je vlastně jeho promluvou k divákům, tedy k lidu, komparsu jeho režimu. Jedině snad text Komunizmu se blíží klasičtější dialogické stavbě divadelní hry.
Všechny čtyři inscenace také otevírají základní české téma alibismu. "Lída Baarová se celá desetiletí nevyrovnala se skutečností, že žila s nacistou. Vykrucovala se a hledala stálé nové a nové verze na téma ,nechtěla, nevěděla' ... To je jedno z klíčových témat, kterých jsme se chtěli dotknout," říká Dušan Pařízek. Téma alibismu je třeba prozkoumat i ve vztahu k normalizaci: jak moc je v inscenaci Komunizmus hlavní hrdina - estébák - (Juraj Kukura) vinen? Začal přece spolupracovat s režimem jen proto, že potřeboval ze zahraničí léky proti bolesti pro svého otce - a dostane nakonec odpuštění alespoň od syna, když už ho žena (Zdena Studénková) po dvaceti letech šťastného manželství opouští.
Důležitá je ve všech čtyřech případech také absence jasného řešení: zatímco jeden divák v Komedii po představení přiznává, že mu bylo Baarové líto, Dušan Pařízek říká kategoricky: "Mně jí není líto - a nikdy nebylo. Ale možná že někde mezi vaším a mým názorem leží pravda."
A proto jsou tito divadelní supi, kteří odkrývají naši národní identitu, tak cenní. V případě nacismu ani komunismu už totiž nejde o vznášení viny, o to, aby někdo trpěl, nebo aby se z celé věci vyvozovaly důsledky. Jde jen o to, aby se nic už neopakovalo.
|
|
|
|
Veronika Bednářová, Reflex, 26. listopadu 2009
|
|