Divadelní noviny
MARTIN PECHLÁT: S GOEBBELSEM JSEM VSTÁVAL I USÍNAL
|
|
|
O prázdninách měl Martin Pechlát napilno – celý srpen hrál každý večer na Hradě dvojroli Antifola v Komedii omylů a přes den zkoušel ve svém domovském Divadle Komedie náročnou roli v inscenaci Goebbels/Baarová. Navíc ještě stačil natočit film s režisérem Davidem Jařabem. Zdá se, že ho žádný úkol nevyvede z míry tak jako rozhovor. V civilu je totiž plachý introvert…
Postava Goebbelse, kterou jste nedávno představil na scéně Divadla Komedie, je ve vaší dosavadní herecké práci něčím výjimečným. Už jen tím, že jste tři čtvrtě hodiny sám na jevišti. Jak jste zareagoval, když vám Dušan Pařízek nabídl tuhle roli?
Nijak mě to nerozhodilo, protože jsme o tom mluvili už dlouho. Bylo jasné, že Dušan má nějakou představu, tak jsem v klidu čekal na zahájení zkoušek, na text, který dostanu. Předtím jsem ještě měl možnost vidět na DVD dokument o Goebbelsovi a byl jsem některými věcmi hodně překvapený, protože do té doby jsem měl o válce a lidech kolem Hitlera jen velmi obecné školní vědomosti. Pak jsem začal sbírat informace sám, koupil jsem si například knížku o Baarové, která zrovna vyšla.
Text, který hrajete, vychází ze hry Goebbels: Samomluva.
Německý režisér Oliver Reese seškrtal asi 56 tisíc stránek Goebbelsových deníků na padesát a v Berlíně hráli Goebbelse čtyři herci. My jsme pak text zkrátili ještě víc, tak na třicet stránek, vypustili jsme některé odkazy, které se nám zdály hodně spojené s Německem a o kterých jsme se domnívali, že by jim Češi nerozuměli. Dostal jsem tedy text a začal jsem si ho cpát do hlavy – a pak se mi z toho vyloupnul ten grafoman, zamindrákovaný nešťastník, který dostal díky poměrům v Německu šanci a nějakým způsobem se jí chopil. Zkoušeli jsme měsíc a bylo to hodně intenzivní.
Víte teď toho o Goebbelsovi dost. Je fascinující, jak takové zrůdné typy lidi přitahují. Přemýšlel jste o tom proč?
Já myslím, že tyhle zrůdy se dostanou někdy v dětství na nějakou křižovatku, kde se můžou rozhodnout – jestli potenciál, který mají, využijou na cestu dobra, nebo zla. Goebbels se svou inteligencí se mohl životem protrpět, ale udělat i něco dobrého. Ale on na to neměl. Byl sice na první pohled pracovitý, ale uvnitř lenoch, který u ničeho nevydržel. Zvolil tedy cestu zla, která je jednodušší. Lidi zlo svým způsobem fascinuje a jsou ochotni uvěřit lžím. A on ty lži uměl dobře prodávat.
Mám pocit, že lžím, které říkal, sám věřil. Například jeho přístup k Židům…
V něm se ta hluboce zakořeněná ublíženost přetavila v to, že na ně všechno svedl. Nehledal sám v sobě, nebyl k sobě poctivý. Vybral si to rychlé řešení a s ním spojil svůj život. Jinak by možná skončil někde u přepážky, kde by razítkoval… Dělalo mu dobře mít moc, a všechna příkoří, které mu život nasázel, začal vracet.
Zvláštní byl i jeho vztah k Hitlerovi – byl jistě inteligentnější než on, a přece mu podléhal.
On byl typ, který vedle sebe musel mít většího silnějšího kamaráda. Sám by to nedokázal, jeho nejistota přetrvávala. Potřeboval pro někoho dýchat. I když Hitler mu dlouho nevěřil, protože byl v mládí radikální socialista.
Jak vidíte jeho vztah s Lídou Baarovou? Nebyl ten příběh lásky z její strany trochu vybájený?
Myslím, že ji opravdu miloval. Trochu mu to změnilo život. Věřím, že byl ochotný vzdát se kariéry a odjet jako velvyslanec do Japonska. Ale nakonec se rozhodl pro stranu. Oni ho potřebovali, protože v propagandě byl mistr, a tak mu Baarovou zkrátka zakázali. Pak už se asi jeho srdce zatvrdilo definitivně. Obětoval se zločinecké straně a do poslední chvíle setrvával v totální válce. Zůstala po něm spousta slz a utrpení. Myslím, že propadl sám sobě.
Setkal jste se s bezprostředními ohlasy diváků?
Spousta lidí mi říkala, že jim bylo fyzicky špatně a zároveň je to nějakým způsobem fascinovalo. Jsem rád, že to takhle vnímali. Možná, že právě tohle se tenkrát stalo Němcům. Když v divácích zůstane taková reakce, že je jim z toho špatně, nutí je to přemýšlet, proč se to stalo a proč to tak funguje, třeba se zamyslí i sami nad sebou.
Nechme už Goebbelse spát a vraťme se k herci Martinu Pechlátovi… Vy jste vždycky tvrdil, že ani nevíte, jak jste se vlastně k divadlu dostal. Opravdu jste se jako malý nikdy nezajímal o divadlo?
Vůbec. Já jsem byl takový přelétavý pták, zajímal jsem se chvilku o všechno – od leteckého modeláře k řezbáři. Sportoval jsem – hrál jsem fotbal, dělal atletiku. U ničeho jsem nevydržel. O divadlo jsem se opravdu nezajímal, nechodil jsem do žádného kroužku, nehrál amatérsky, neučil se na hudební nástroj.
Takže jste napřed vystudoval…
Střední průmyslovou školu strojnickou – obor provozuschopnost strojnických zařízení.
Co to znamená?
To už dneska ani sám nevím. Vzniklo to tak, že jsem ve čtrnácti končil základní školu a vůbec jsem nevěděl, co budu dělat. Měl jsem celkem slušné známky, a tak mě přijali bez zkoušek. Po půlroce jsem sice zjistil, že mě to absolutně nezajímá, ale chtěl jsem mít maturitu, tak jsem to s odřenýma ušima dodělal.
Potom jste nastoupil jako mikrofonista v České televizi?
To bylo někdy v půlce devadesátých let a vlastně tam jsem poprvé nahlédnul do herecké kuchyně. Tehdy se v televizi dělalo hodně televizních inscenací, já byl při tom a začalo se mi to líbit. Tehdy jsme začali s kamarádem psát a rozezkušovat hry, ale nikdy jsme nic nedodělali.
Pak jste se tedy přihlásil na DAMU?
Byl jsem na to už relativně starý, bylo mi jednadvacet. Nejdřív jsem se hlásil na činohru, ale nevzali mě, o něco později byly zkoušky na alternativní větev a tam mě přijali.
Vy jste měl štěstí na dobrého pedagoga – Miroslava Krobota.
To určitě, on nás na jedné straně zasvětil do moderní činohry, ale nakoukli jsme i do různých dalších oborů jako pantomima nebo loutky. Mirek Krobot dokázal oslovit zajímavé lidi z oboru, kteří nás pak učili – Marka Bečku z Buchet a loutek, Markétu Schartovou, Michala Hechta na pantomimu. Angličan Alex Byrne nám přiblížil klaunské divadlo, Hubert Krejčí divadlo japonské. Bylo to hodně pestré a myslím, že se mi to všechno hodí.
Už v době studia jste účinkoval v profesionálním divadle.
Ve třetím ročníku jsme všichni hostovali v Dejvickém divadle. První byl Revizor v Fedotově režii, pak Večer tříkrálový a Utišující metoda. Už si to všechno nepamatuju, ale těch titulů bylo víc.
Co bylo dál?
Když jsem končil, neměl jsem žádnou konkrétní nabídku. Tehdy v létě Vladimír Morávek připravoval v Globu Richarda III. a ve škole byl vyvěšený plakát, kde zval na konkurs. Tak jsem tam šel, dostal jsem roli a krátce nato nabídku do Hradce. A tam jsem byl tři sezony. První titul, ve kterém jsem hrál, byl Troilus a Kressida, ale to nebyla moc zdařilá inscenace. S Vladimírem Morávkem jsme začali Rackem. Pak přišel Písek, to bylo úžasné, měl jsem ho moc rád. Naposledy jsem v Hradci hrál v Goldflamově inscenaci Povídek z Vídeňského lesa.
Zahrál jste si pár pozoruhodných rolí v klasickém repertoáru – ve velmi osobité Morávkově interpretaci. Tou největší byl asi Othello. Nezaskočilo vás, když jste jako vysoký blonďák dostal roli Maura?
Takové výzvy jsou vždycky zajímavé, nebojím se jich, naopak se mi líbí, když má režisér nějakou vizi, konkrétní představu – takže velice rychle najdeme společnou řeč.
Jaký je Vladimír Morávek režisér?
Vladimír je velká osobnost českého a myslím, že i evropského divadla. Má svůj specifický styl, který se formuje už při přípravě inscenace. Už při prvním setkání s herci má konkrétní představu, a tak se pak na zkouškách moc netápe. Když jsem poprvé přijel do Hradce na jeho Tři sestry, byl jsem okouzlený. Vladimír sice pracuje s klasickými tématy, ale snaží se je přetavit do současného jazyka.Jen tak je to pro něj (a myslím, že i pro diváky) zajímavé.
Jde tedy hlavně o to správně zapadnout do celku, který je už přesně narýsovaný?
Nikdy jsem vlastně neměl takovou volnost, abych dlouho mohl hledat roli. Morávek prostě měl jasnou představu, do které jsem se vpasíroval, a během zkoušek pak nacházel vnitřní život postavy. Vnější rámec byl vždycky daný: pevná kostra, plášť, a člověk do toho prostě vstoupí.
Kromě Othella jste si v Hradci zahrál také v čechovovském projektu?
V Rackovi jsem hrál Medveděva, ve Strýčkovi Solenném takovou kombinace Solenného a Strýčka Váni. A ve Višňovém sadu jsem hrál Tělegina.
Jaký je váš pohled na klasiku – myslíte, že je správné posunovat jí takto do současna?
Každé divadlo má jiné potřeby a podle toho pracuje. Například v Divadle Komedie je to úplně jinak než v repertoárovém divadle jako je Klicperovo nebo Národní divadlo. Předpokládá se, že třeba na Čechova nebo Shakespeara přijdou diváci spíš než na nějakou novinku. Naprosto tomu rozumím, ale mám rád, když se ta klasika uvede v nových souvislostech.
Dáte se tedy přesvědčit režisérem a jeho vizí a jste ochotný se bez řečí přizpůsobit?
Jasně. Rád se podřídím i vyhraněnému názoru. Nejhorší je, když režisér žádnou představu nemá.
Dokážete se do role ponořit tak, že nevnímáte nic kolem?
Nedokážu se nikdy úplně odpoutat od skutečnosti a být jen postavou, to bych byl blázen. Neumím to, ani tomu nerozumím. Jsem prostě herec, který hraje.
V Hradci se vám dařilo, proč jste odešel?
Chtěl jsem domů. Měl jsem v Praze manželku a dvě děti. Žil jsem tři roky na ubytovně a dojížděl. Byly to krásné roky, rád na ně vzpomínám, ale stačilo to.
Šel jste ale do nejistoty…
Nevím, jestli bych dnes našel odvahu to udělat. Asi ne. Nic jsem sice neměl, ale pak se to začalo tak nějak skládat… V té době jsem udělal ještě něco, co mě stálo hodně sil – obešel jsem pár divadel, nabízel se režisérům. Prostě jsem oznámil, že jsem tady a jsem k dispozici. To už bych dneska taky psychicky nezvládnul. Ale tehdy jsem si říkal, lepší něco nežli nic. Pak jsem začal spolupracovat s Viktorkou Čermákovou (Noc tribádek), s Jirkou Pokorným v Arše (Kladivo na divadlo E. F. Buriana), s Ivanem Rajmontem v Národním (Škola pomluv), v Řeznické s Mirkem Krobotem (Důkaz).
Důkaz – to byla moc pěkná inscenace. Vy jste tam hrál matematika. O čem ta role podle vás vypovídala?
O úspěšnosti a neúspěšnosti. Moje postava, to byl matematik kolem třicítky, který sice výborně ovládá svůj obor a učí na vysoké škole, ale nic víc. Není to génius, takže svůj osud pociťuje trochu jako životní prohru, nesplněný sen a je sám se sebou nespokojený. To je možná hodně americké téma: když neuděláte do třiceti let kariéru, nějaký objev, tak jste vyřízený. Naopak, kdo něco zajímavého vymyslí, může z toho žít do konce života.
A pak přišla nabídka do Komedie?
Ty moje práce navazovaly jedna na druhou. Jak jsem se tak pohyboval po pražských divadlech, potkal jsem se s Dušanem Pařízkem a Davidem Jařabem, ti mě pozvali do Komedie a od té doby jsem tady.
K oněm dvěma vyhraněným režisérům bych přidala ještě Jana Nebeského. Čím se tihle tři liší, a co je jim společné?
Každý má svůj jazyk, svoji cestu, svoje vidění. S každým se pracuje úplně jinak. S Dušanem je to vždycky velmi intenzivní, konkrétně zacílená práce, hodně se zkouší. S Davidem, který dělá většinou autorské projekty, se hodně povídá, nejen o roli, ale o tématu, až je člověk nacucaný jako houba. S Honzou Nebeským se taky dost povídá, a pak se zkouší třeba hodinu – ale je to stejně intenzivní. Já to vlastně nedokážu přesně definovat, vždycky je to úplně jiné.
Máte nějakou roli, která vám sedla víc než ostatní? Kdy jste si řekl, tak to jsem já?
Ne, nemám. Každá role vždycky vychází ze mě, z mého myšlení, no a jistě – z přemýšlení celého týmu. Zahrát si kovboje, to by mě bavilo.
Někoho motivuje, když se na něj křičí – teprve pod tlakem ze sebe vydá to nejlepší. Někdo zas má raději klid. Jak je to s vámi?
Nějaké řvaní jsem už dlouho nezažil. Vím, že mi to vždycky bylo tak trochu jedno. Řvaní samozřejmě příjemné není, ale dokážu pochopit tu vášeň, která bují a pak nějak vyhřezne. Když je to pro dobrou věc a já z toho dokážu rozluštit informaci, která je důležitá, tak to pochopím a neberu to osobně.
Jste zkrátka kliďas. Narodil jste se ve znamení štíra – to znamená, že jste introvert, hodně uzavřený do sebe, ale s velice silným vlastním názorem… Proto jsem se ptala na ty možné konflikty.
Jsem introvert, nejsem konfliktní typ a neumím se hádat. Vždycky se snažím pochopit, co se po mně chce, a zařídím se podle toho. Ale abych pravdu řekl, na nějaký zásadní konflikt v divadle si opravdu nevzpomínám.
Je zajímavé, že jste někdy obsazován do role „svůdců.“ Na první pohled se nijak neangažujete, ale ženy to láká (tedy myslím na scéně nebo ve filmu). Mám na mysli třeba roli ve filmu František je děvkař nebo v inscenaci Snílci.
Ve Františkovi jsem nehrál svůdce, toho hrál Pepa Polášek. Já jsem nad ním vyhrál jen proto, že ta žena toužila po klidném přístavu. Nechtěla být stále na rozbouřeném moři. Nevím, jestli se dá nazývat láskou to, že žena prahne po klidu a nechce mít doma sice zajímavého, originálního, vtipného muže – ale děvkaře, a chce raději nezajímavého bezbarvého muže, který dokáže platit hypotéku a uživit rodinu.
A co Alan ve Snílcích?
To je vůbec podivná postava. Takový nešťastník, který se lepí na cizí životy, nejen na ženy, ale i na muže. Ne sexuálně, ale názorově. Bezpáteřní člověk, který každou chvíli hraje v životě jinou roli.
Mně osobně se hodně líbil váš advokát v Procesu. Taky zvláštní osoba. Na jedné straně klidný sympatický, ale zároveň je v něm něco potměšilého a zlého. Říká se, že záporné postavy se hrají lépe?
Nedělím své postavy na záporáky a klaďasy. Ale každá role musí vycházet především ze mě, z mého naturelu. A tak se nesnažím hrát jakoukoli postavu vnějšími prostředky. Představuju si, jak bych se vé kůži choval já sám. Je to jako kdybych měl na svém těle nasazenou cizí hlavu, ale stále jsem to já.
Máte za sebou náročnou premiéru, ale už jste zas naskočil do dalších zkoušek. Co to bude?
Máme teď německou sezonu, takže je to německý autor Oliver Bukowski a jeho hra Hosté. Odehrává se v takové malé německé vesnici, kde si On a Ona vezmou hypotéku, zrenovují starý prasečák a udělají z toho hotel. Hosté nejezdí, hypotéka tíží. Pak přijede jeden host a všichni místní – řezník, eko-zemědělec, místní intelektuálka, která odjela z města a dělá keramiku, v tom pro sebe vidí naději. Ta hra je dost drsná.
Horror?
To ne. Navazuje na německé divadlo ošklivosti, které u nás nemá tradici – jde o to ukazovat lidi ošklivé, trochu se jim vysmívat a ukazovat tak i sami na sebe.
V divadle máte svoji jistotu, ale známějším jste se stal díky svým filmovým rolím. Někdy jste si zahrál docela bizarní postavy…
Prvním mým filmem byla Nuda v Brně. Morávek s Budařem napsali scénář, já jsem si zahrál Budařova bratra, asi proto, že jsme oba blonďáci. Vlastně celé zázemí filmu bylo tak trochu Klicperovo divadlo. Rád na to vzpomínám.
V Účastnících zájezdu jste si zahrál velmi zvláštního nápadníka hlavní hrdinky. Jak se vám hrálo s ploutvemi na nohou?
Já mám takové bizarní postavy rád, snažím se je hrát naprosto reálně, odpovědně. Ale nijak to neprožívám. Jsem prostě Pechlát v ploutvích.
Vaši hrdinové jsou většinou intelektuálové, kteří se moc akčně neprojevují. Nechybí vám takový typ rolí? Narážím na to, že na stránkách Divadla Komedie je napsáno: Chtěl by si zahrát Vinnetoua v novém filmovém zpracování pod režijní taktovkou Miloše Formana, eventuelně Ridleyho Scotta.
To byla sranda, samozřejmě. Ale je fakt, že mám rád westerny – áčkový, béčkový, céčkový, déčkový – všechny. Strašně by se mi líbilo, kdyby Miloš Forman natočil western. To by mě hodně zajímalo a zahrát si tam kovboje, to by mě bavilo.
Ještě bych se ráda zeptala na jednu věc z dávné minulosti. Prý jste zpíval ve skupině Jelizaveta Bam. Co to bylo?
To už je tedy hodně dávno. Já jsem ale nezpíval, já jsem křičel! Byla to bezvadná kapela. Měli jsme pár pecek, pár koncertů, zájezdů, hráli jsme i venku. Ale pak jsem začal dělat divadlo, neměl jsem čas na zkoušky, takže to skončilo. Ale na život rockového muzikanta mám hezké vzpomínky.
Takže můj oslí můstek nevyšel… Chtěla jsem se zeptat, jestli máte nějaké koníčky kromě divadla? Muzika to asi není?
K muzice jsem se už nevrátil. Já mám štěstí, že moje práce je můj koníček. Jinak to mám asi takhle – rodina, divadlo, dobré pití, dobré jídlo, dobré filmy…
|
|
|
|
Jana Soprová, Divadelní noviny, 3. října 2009
|
|