Divadelní noviny
VRAŽDA Z NEVOLNOSTI
|
|
|
Kde jsou ty časy, kdy pojem politické divadlo vyvolával ještě kyselejší úšklebek než povinná školní četba. Inscenace Zajatci autora textu, režiséra a scénografa Davida Jařaba v Divadle Komedie je jedním z mála doušků utišujících žízeň právě po politickém divadle, kterou politicky nemocná doba vyvolává. Dnes máme alespoň tu výhodu, že ambice takto zaměřeného činu nejsou falešné.
Pražské komorní divadlo se zabývá modelovými dramaty lidské existence vysílajícími společenský apel, v jehož naléhavosti někdy též zazvučí politická struna. Jednoznačné zaměření inscenace je u Davida Jařaba (vyznáním surrealisty) překvapivé jen zdánlivě. Tak na příklad jeho inscenace Nosferatu, autorská interpretace románu Brama Stokera, byla pokusem vmyslet se a vcítit do pohledu, jakým nás (euro-americkou civilizaci) vidí svět islámských extremistů. Formálně navazují Zajatci na Jařabovu trilogii Pražské návštěvy, jejíž jednotlivé části nesou názvy pražských lokalit (koláž dramaticky koncentrovaných, avšak jakoby nedopovězených situací s patinou »filmové« autenticity a známkami improvizace).
Podobně jako třeba inscenace Karlovo náměstí představují i Zajatci intimní společenství omezeného počtu lidí, vázaných na omezené teritorium, a odehrávají se na »malé« scéně divadla (herci i diváci na jevišti). Vše začalo konvenčním nápadem jednoho partnerského páru pozvat na večeři jiný pár. Střihové úniky ze situací těsně před jejich vyústěním stíní celou záležitost clonou absurdního tajemství. Záhy se nám však skládačka sestaví ve vyjasněný obraz. Čtyři lidé se stávají dobrovolnými zajatci bytu na pražském nábřeží, v němž vězní, soudí a posléze odsoudí k smrti Václava Maníka, muže v obleku a kravatě, nositele tváře zářící z billboardů optimistickým sloganem: Rodina, Prosperita, Bezpečí, Spravedlnost.
A právě ve jménu poplivané spravedlnosti se stává Maník zmítajícím se mužem se zavázanýma očima a rukama. Samozvaní vyslanci občanské nevolnosti vzali poněkud nečesky spravedlnost do svých rukou. V izolaci jednoho bytu prožívají partnerskou výměnu, ponorkovou nemoc, nejintenzivněji však dilema, kdo rozsudek vykoná. Žádný z nich není krvelačný, všichni jsou odhodlaní a nejistí. Nakonec si bere zbraň nejmladší dívka Krista, která při hlasování o popravě ruku nezvedla. Střízlivě vedená inscenace vyvěrá z občanského zhnusení, je vlastně snem o důsledném pokusu vymanit se ze zmrtvělého kysnutí pod poklopem otrávené vrstvy billboardových úsměvů a lživých hesel.
Nebezpečí politické agitky zažehnávají herci. Opravdu obdivuhodní protagonisté vyzráli souhrou v souboru dramaturgicky vyhraněného divadla. Metoda koláže nedovoluje rozehrát souvislou psychologickou linii. Jednotlivé scény ze života »teroristů« přistihují postavy v dějově zhuštěných okamžicích intenzivního prožitku. Nedozvídáme se o nich všechno, ale dost na to, aby nám jejich kauza nebyla lhostejná. Vynořují se jako představa o někom, jehož osud nás zasáhl z nečekané zprávy v novinách.
Bylo by zbytečné o nich vědět víc. Je to podivně asketická společnost rozprostřená na improvizovaně rozestlaných válendách, odkázaná na petlahve s minerálkou, kávu a varnou konvici. Jen tak mimochodem: jsou ještě mladí a zamilovaní, ztracení na konci světa, jako by i na konci svého života – s přesvědčením, se smutkem, s tíží viny, bez útěchy fanatismu. Tiše přemítající Robert (Stanislav Majer), vážná, urputně a neohrabaně spravedlivá Hedvika (Vanda Hybnerová), záhadně vyhaslý, nejistě rázný Pavel (Jiří Černý), zoufale nepopsaná Krista (Ivana Uhlířová), která se zříká života téměř na jeho počátku: rezignují na svou osobnostní vyhraněnost a stávají se jedním tělem, jednou duší, i když se zároveň tíhou svých obětí propadají do osamělosti. A u nohou tohoto křehkého, semknutého společenství »se plácá« jeden lidem zvolený poslanec (Martin Pechlát), naprosto bez morálky, nechápající nic kromě zákonů politické džungle, spoutaný až do svého konce – ještě více než provazem – vlastním pocitem nadřazenosti. Po konečném výstřelu těžko někdo z jeho soukmenovců za obzorem tohoto bytu něco pochopí. Zůstane jen nevolnost a čtyři zmarněné životy. Zbytečně?
|
|
|
|
Marie Zdeňková, Divadelní noviny, 5. června 2009
|
|