Literární noviny
ŠVANKMAJEROVSKÝ HOROR
|
|
|
|
Chodím do divadla už málem půl století, ale ještě nikdy jsem neviděl, aby se tak důsledně a beze zbytku stalo hlediště jevištěm, jako v inscenaci Davida Jařaba podle Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha (Divadlo Komedie, scénář, režie a scéna David Jařab, v titulní roli Martin Finger). Objev prázdného, hororově nasvíceného hlediště jako hlavního hracího prostoru přitom není v daném případě vůbec samoúčelný. Publikum sedí v několika řadách na jevišti, opona je zprvu zatažená a představení začíná groteskní forbínou – dialogem Ursternenhocha (Stanislav Majer) a Otce (Jiří Štrébl), který je jakousi prehistorií temného příběhu: jde o obskurní námluvy kdy lehce zdegenerovaný, špatnou češtinou mluvící kníže v rakousko-uherském operetním kostýmu žádá o ruku těžce zdegenerovaného, chrchlavého otce v nechutných bílých podvlékačkách a příšerně zaprášeném kabátu: jemu sice čeština nedělá potíže, zato jazyk má ztěžklý tvrdým alkoholem. Několikrát si svým kašlem sfoukne vlastní svíčku. O jeho výchovných metodách haněné nevěstinky Helgy netřeba mít iluze. Forbína končí dívčím přízrakem – Helga s krvavým nožem a krejčovskou pannou nás nenechá na pochybách o poetice představení: bude jí až do konce „švankmajerovský“ surrealistický horor. Opona se otevře a dějištěm dalších vražedných a smilných dějů bude od této chvíle až na závěrečnou pasáž mučení Helgy hlediště: červená sedadla, na nichž se před vyděšeným Sternenhochem hadovitě vynořují zlověstně bílé ruce přízraku zabité manželky (éterická, ale o to hrůznější Ivana Uhlířová), jejíž scény střídá manželka reálná, při vší drsnosti a vilné vulgárnosti obdivuhodně tvárná Vanda Hybnerová. Horor už je samozřejmě obsažen v předloze, režisér jej pouze ryze divadelními prostředky z příběhu doslova „vylupuje“. Helga si vnuceného muže protiví, má-li jej políbit, je to, jakoby polykala ropuchu, robě mu sice donosí, ale svůj zvířecí odpor k manželovi projeví zabitím dítěte – jak jinak než mrštěním panenky-loutky o stěnu hlediště; také následné mučení a zabití Helgy je předvedeno ryze divadelním, metaforickým jazykem: žádná umělá naturalistická krev, bouchnutí kladivem do kovové elektroinstalace a hrdinka se hroutí. Také ostatní situace hororového příběhu – nevěra, svádění a soulož s milencem Trhanem (ostentativně ležérní, cynický, ale lékárnicky přesně replikující Roman Zach), jakož i závěrečné Helžino mučení (pověšení za nohy ve finále), to vše má naštěstí nikoli charakter naturalistické doslovnosti, nýbrž snového náznaku, básnické metafory...
|
|
|
|
Vladimír Just, Literární noviny 7. května 2007
|
|