Mladá fronta dnes
SNÍLCI Z KOMEDIE POTVRDILI VYTŘÍBENÝ REŽISÉRŮV STYL
|
|
|
Pražské Divadlo Komedie pokračuje v prezentaci autorů, jejichž díla a životy souvisejí se specificky sklíčenou atmosférou konce podunajské monarchie, jehož „radioaktivní stín“ se promítl do života několika dalších generací. Po adaptaci románu Zmatky chovance Törlesse zde měla premiéru Musilova hra z roku 1921 Snílci.
Od krajnosti ke krajnosti Slovo der Schwärmer má ovšem ve slovníku řadu dalších významů – blouznivec, fantasta, noční motýl, které drama možná vystihují lépe. Scéna je prakticky stejná jako u Procesu – dvě strmé stěny pokryté parketovou tapetou, leccos naznačují volně zavěšené dvoje parohy, vlevo dole se nachází cosi, co tvarem připomíná ledničku, ale co ve vypjatých okamžicích působí jako zahušťovač atmosféry, z něhož můžeme slyšet „hukot ticha“. Počáteční chvilkový pocit, že budeme svědky (zábavné) promiskuitní kombinatoriky manželského zhruba šestiúhelníku, záhy bere zasvé. Zpočátku „se řeší“ rozpad manželství Reginy a Josefa, jenž je řádným profesorem a úředníkem ministerstva školství. Regina (Gabriela Míčová) podlehla neodolatelnému kouzlu muže neurčitého společenského postavení Alana. Její sestra Marie i švagr Tomáš jsou nad věcí pouze zdánlivě.
Co je pevné, co platí? Téměř nic. Jsme vtaženi do světa „bez vlastností“, ve kterém, podle slov rádoby nevyléčitelného ironika Tomáše (mírně přehrávající Roman Zach) neexistují fakta, ale pouze relace, které si je podřizují. Z toho vyplývá situační etika podivné mravnosti bez závaznosti a sankce, která záhy odhaluje svůj rub, pokud se v něj přímo neobrací. Psychologii pohybu od jedné krajnosti ke druhé vidíme názorně díky skvělé herecké etudě Vandy Hybnerové –Marie odolává bláznivě vysloveným Alanovým návrhům jenom proto, aby jim nakonec přitakala. Při rozhodujícím dialogu slyšíme v pozadí ztišené hořekování Reginy, jíž Gabriela Míčová propůjčila hned od počátku zvláštní odstín hysterické podnícenosti – proto jsou srdcervoucí výlevy (přecházející v řev týraného zvířete) ve zlomových okamžicích přesvědčivé, autentické. Martin Pechlát v roli svůdce Alana je zřetelný více v dikci nežli v gestech a mimice, Martin Finger v roli kategoricky koženého Josefa opět velmi úsporně odhalil sílu svého minimalistického herectví. Pro Stanislava Majera byla role detektiva Stadera epizodní jen zdánlivě, a to nejen pro výtečný monolog, v němž podává výklad specializovaného světa. Zhruba totéž lze vzhledem k překvapivému konci říci i o Daně Polákové v roli Slečny Mertens.
Je potěšitelné, že Dušan D. Pařízek, který byl zpočátku podezříván, že k nám pouze importuje německé vzory, si v Divadle Komedie postupně tříbí svůj „český“ rukopis. Při dalších realizacích však bude nejspíš třeba ještě více rozbít krunýř určitých inscenačních stereotypů. Jinak hrozí nebezpečí opakování.
***
hodnocení 80 %
|
|
|
|
Josef Mlejnek, Mladá fronta dnes, 2. července 2008
|
|