Divadelní noviny
SUVERÉNNÍ SCHWAB V LOGICE VĚCI
|
|
|
|
Režisér Dušan D. Pařízek nastudoval v Divadle Komedie s Pražským komorním divadlem svou již čtvrtou inscenaci hry Wernera Schwaba. Po Prezidentkách (prem. 1997), Lidumoru (1999) a Antiklimaxu (2003) zvolil text Nadváha, nedůležité: Neforemnost. Zároveň tím – podle slov otištěných v programu k inscenaci – završuje dramaturgickou linii, která tvoří od počátků důležitou součást repertoáru Pražského komorního divadla. Pařízek si od textu slibuje mnohé: Návštěvníci hostince, ve kterém se schází opoždění levičáci, nenapravitelní násilníci, prodejné ženy i obětní beránci, není pouhou sociologickou sondou /…/ S empatií a pochopením podává zprávu o nenaplněných snech a životních lžích /…/ Jednou z hlavních postav hry se stává samotný hostinec – hostinec coby »lhostinec«… Spokojme se (oproti možná příliš ambicióznímu Pařízkovi) s konstatováním, že hra je bizarním portrétem různých typů lidí (ergo společnosti), představeným vynalézavým jazykem. Při jeho sledování se nám ostatně nemůže nevybavit v nedávné době jazykově stejně ekvilibristicky napsaná Harila René Levínského. Režisér Schwabovu »diagnózu« (rakouské) společnosti zasazuje do silvestrovské noci. Je krátce po půlnoci, rachejtle vybuchují a do »typizovaně« zaplivaného hostince se vrací skupinka slavících osob: nejistý pedagog-intelektuál Jürgen, suspendovaný učitel (a pedofil) Čuňyk, jeho dominantní žena Zajda, obhroublý primitiv Kája, jeho žena Herta (schwabovská postava trpící, obětující se ženy) a »socka« Pička (k nim vzápětí přibude dvojice mlčících hostů); postavy zasednou za stůl a hovoří a hovoří (žvaní a žvaní) a prostřednictvím tohoto hovoru/žvanění – aniž by hra jinak nabízela nějaký podstatný děj a utvářela obvyklé dramatické napětí – vyjevují své charaktery. Pařízek se ve své práci drží dvou zásad: dění na scéně nechává volně, velmi volně plynout a krutost či agresivitu ukazuje (na principu efektu účinného kontrastu) co nejklidněji, nejpřirozeněji. Volné plynutí inscenace pomáhá divákovi zpřístupnit čtenářsky jinak obtížně sledovatelný text. Repliky náhle jako by se »otevíraly«, odhalovaly svou intelektuální hravost, poetizovanou vulgárnost, humor; byť, pravda, někdy se v té pomalosti humor nebezpečně kouskuje do pouhých zábavných »hlášek«. Temporytmicky příliš nečleněné pomalé plynutí inscenace, ač sebezajímavější, ovšem také skýtá past nudy: té pomalosti je přece jen na téměř dvouhodinovou inscenaci (hranou bez přestávky) ve druhé části večera už moc. Na druhou stranu: sólo Martina Fingera (Káji), jeho »hraní« na kytaru během profláklého hitu Life is Life, je úspěšné právě jen díky oné neúměrně nastavované délce. Inscenace graduje s prvním dějstvím. Dosud jakž takž krocená agresivita osazenstva, vybublávající na povrch toliko ve vztahu hrubián Kája x ostatní, se orientuje na »hezký párek« lidí, sedících u odděleného stolu, z něhož režisér dělá – možná zbytečně přímočaře pro motivaci jednání ostatních postav – homosexuální dvojici. Tato dvojice je však alternovaná také v gardu muž – žena. Xenofobie společnosti vrcholí zabitím (a snědením) této »jiné« dvojice. Pařízek zmíněný akt scénicky předvádí pouhým přečtením dlouhé scénické poznámky; herci nehybně stojí či sedí a klidně, nevzrušivě přeříkávají text. Výsledek je neobyčejně sugestivní. Pařízkova režijní práce je, dalo by se říct jedním slovem, suverénní. Režisér výborně zvládá nejen gradaci prvé části, ale plně »kontroluje« i sugestivitu podání druhých dvou dějství. Druhému jednání, kdy postavy »po svém« zpytují svědomí, svůj hřích odčiňují obětováním nevinné (»neposkvrněné«) Herty, má v Pařízkově inscenaci charakter zlovolného rituálu, až hororově působícího obřadu. Třetí jednání, které děj prvých dvou dějství de facto zopakuje z pootočené perspektivy, z pohledu dosud mlčící dvojice hostů, je v inscenaci pojato jako určitá reality show: hosté, z nichž se vyklube párek arogantních, místní společností ostentativně pohrdajících umělců, si natáčejí na kameru »neuvěřitelné« výjevy ze života, vrcholící sebevraždou Herty. Jistým problémem ovšem je, že průběh druhého dějství působí vlastně očekávatelně, je až příliš v logice věci; Schwab v něm navíc, zdá se mi, zbytečně tlačí na strunu jeho symbolistního vyznění. Třetí dějství sice nabízí jiný úhel pohledu, tato změna však významově nepřináší mnoho nového, nijak zásadně neobohacuje dosavadní sdělení. Stručně řečeno: má-li Pařízkova inscenace v prvém dějství vzestupnou tendenci, ve druhém dějství stagnuje a ve třetím ztrácí na síle, její napětí vyprchává. Opakuji však: Dušan D. Pařízek vytvořil suverénní práci.
|
|
|
|
Martin J. Švejda, Divadelní noviny, 11. února 2008
|
|