Český rozhlas 3 Vltava
NEIL LABUTE: TVAR VĚCÍ
|
|
|
Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie, prem. 10. 5., psáno z reprízy 17. 5.
V Divadle Komedie začala touto sezónou nová éra, nová etapa. Po Michalu Dočekalovi, který odešel do Národního divadla, se stal uměleckým šéfem této prestižní pražské scény Dušan Pařízek. Je to mladý režisér vychovaný v Německu a současným německým divadlem ovlivněný. Na dramaturgii i přístupu k divadlu je to znát. Z Divadla Komedie se stává v mnoha směrech náročný intelektuální prostor zaměřený na současné divadlo a jeho diváky. Pařízek zve do svého divadla experimentující tvůrce mnoha oborů a žánrů, vedle činohry také taneční divadlo a performance, vedle divadla pořádá koncerty, vizuální show a taneční party. Je to náročná cesta a Pařízek je teprve na začátku. Mám ale už teď dojem, že se v Divadle Komedie rodí typ divadla, jaký Praze léta chyběl. Trak trochu připomíná dávné Komorní divadlo, kdy v něm vystupovali herci jako Voska či Adamová a hrály se tam tituly od tehdy aktuálních světových dramatiků autorů – Geneta, Pintera, Anouilhe, Dürrenmatta a dalších. Nejnovější premiéra Divadla Komedie je právě takovým) objevem u nás dosud neznámého a nehraného autora, který ovšem již patří do světové špičky. Dnes čtyřicetiletý americký dramatik, scenárista a filmový režisér Neil LaBute je výrazná osobnost současného nezávislého filmu a divadla. Jeho drama Tvar věcí, které uvádí Divadlo Komedie v české premiéře, je jeho třetí divadelní hrou. Poprvé byla uvedena v New Yorku v roce 2001, ale záhy ji přejalo mnoho divadel nejen v USA, ale hlavně v Evropě a dnes tato hra údajně patří k nejuváděnějším americkým divadelním textům vůbec. Její jednoduchá forma „dobře napsané“ konverzační komedie, jež se v závěru přemění v hořkou i když trochu tezovitou – obžalobu současného světa a jeho honby za originalitou za každou cenu, v přímou kritiku manipulace s lidmi a cynismu kolem nás, svádí k trochu povrchnímu, divácky vstřícnému divadelnímu tvaru. Proč ne? Tak u nás píše a režíruje například Petr Zelenka, taková je třeba i kanadská dramatička Melissa James Gibsonová, jejíž komedii uvádí – tak jako Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství – pražské Dejvické divadlo. Přístup k inscenacím je však v Divadle Komedie jiný. Od začátku hledají v hrách jejich temný podtext, mapují podvědomí postav, ve způsobu náhledu na uváděné texty a formou zpracování je jim blízký spíše německy chladný odstup než český nadhled a ironie. A když už, tak klímovsky sarkastická či groteskní.
Režie LaButeho textu se ujal choreograf, tanečník a poslední dobou také režisér Petr Tyc. Jeho pozvání do Divadla Komedie přesně odpovídá současnému směrování této scény – experimentovat, hledat, překvapovat, a přitom předvídat určitý přístup, odhadovat – dalo by se říct – výslednou tvář. Petr Tyc je velice zajímavá osobnost. V sedmdesátých letech absolvoval Pražskou taneční konzervatoř, v osmdesátých byl tanečníkem Pražského komorního baletu Pavla Šmoka, začátkem devadesátých let pak sólistou renomované londýnské Rambert Dance Company zaměřené na modern dance. Po návratu do Prahy v roce 1994 působí jako nezávislý tanečník, choreografa od roku 1998 dokonce jako divadelní režisér. Dosud však připravil vždy pouze různé formy tanečního divadla – byť jednou šlo o operu Phila Glasse Pád domu Usherů ve Státní opeře Praha a podruhé „hru s tělem“ v brněnském HaDivadle nazvanou Mirka. Tvar věcí je tedy jeho premiérou v roli ryze činoherního režiséra. Svému pohybovému a výtvarnému přístupu k divadlu se však Tyc nezpronevěřil. Celé představení se odehrává jakoby v depozitáři nějaké galerie nebo ve skladišti. Na jevišti stojí neotevřené bedny, v nichž tušíme sochy, či možná nábytek. Sem tam se nějaká otevře a objeví se gauč či křeslo. Všechny čtyři vystupující postavy jsou téměř neustále na jevišti. Pokud nejsou součástí výstupu, sedí na židli a sledují děj, nebo se převlékají, někdy se také dohadují, jako by děj běžel souběžně. Tyc spoléhá na hru těl a výtvarné působení celkového obrazu scény. Herci jsou téměř bez akcí. Každý výstup je samostatným choreografickým číslem. Ovšem tuto „výtvarnost“ a „choreografičnost“ nechápejte nijak excentricky či baletně. Projevuje se spíš ve stylizaci celého představení. Vše se děje pomalu, vláčně. Postavy často jen stojí či posedávají. Výraznou úlohu hrají gesta. Důležité jsou chladně odsekávané dialogy, ústředním tématem je sebestřednost a vnitřní osamělost. Podstatnou roli hraje světlo, často jen šero, v kterém se celé představení odehrává. Po celou dobu tak Tyc naznačuje, že přes všechen humor, jímž dialogy postav překypují, je kdesi mezi nimi temný stín, který nedovolí divákovi bezstarostně se smát. Inscenace tak má od začátku do konce existenciální rozměr. Herci se mu podřizují, jako by byli jen médiem, které téma hry zprostředkovává. Snaží se být skutečně „cool“. Těžko odhadnout, co se pod slupkou každé z postav odehrává. I v tom je inscenace současná a v rámci českého divadla výjimečná.
Nemyslím však, že by si herci s takovým přístupem beze zbytku poradili. Vanda Hybnerová v roli Evelyn je rázná, po celé představení vůdčí, závěrečný akt však vyznívá falešně. Ukazuje se, že přece jen svou postavu interpretovala příliš „měkce“, s přílišnou vnitřní emocí, takže závěrečný chladný cynismus jí nelze věřit. Jiří Hána v roli Adama zase ve snaze zvýraznit dvě odlišné podoby své postavy je přehnanou karikaturou zprvu nesmělého a na závěr nedůvtipného studenta a milence. Jeho postavě chybí přesah, stejně tak jako hostujícímu Tomáši Petříkovi v roli Philipa i Gabriele Míčové v roli Jenny. Nemohu se zbavit dojmu, že zvláště oba mužští představitelé nebyli typově vhodně vybraní. Ač do hry vkládají mnoho, nenacházejí polohy, které by diváka emotivně zasáhly. Naštěstí jsou však herci jen jedním – i když podstatným – kamínkem z obrazové mozaiky, z níž je inscenace stvořena. Výsledek je rovnocenným obrazem mnoha složek divadla. Stejně jako herectví a příběh je podstatná, ne-li podstatnější, i jakási temná, „mollová“ tónina, jež prochází celým představením. Ač se chvílemi Tycovi mnohé vzpírá – od textu, který je plný živé komiky, a on jej inscenuje jako vážnou sondu mezilidských vztahů, přes herectví, které chce být chladné a stylizované, a je přece jen víceméně psychologizující, po „skladištní“ přeplněnost jeviště, což často způsobuje hercům problém – ač se tedy mnohé vzpírá, vzniká i tak mrazivý obraz nezměrné prázdnoty citů, obraz, jaký měl pravděpodobně LaBute na mysli, když hru psal. Je to dáno důsledným výkladem, který Tyc po celou dobu dokázal v inscenaci udržet. Hra Tvar věcí se tak řadí k tornu nejzajímavějšímu, co se v poslední době v pražských divadlech objevilo. A Divadlo Komedie se touto inscenací konečně odráží od břehů prvních pokusů a seznamování se s intelektuálním terénem směrem – jak již bylo v úvodu řečeno – k formálně i myšlenkově náročnému současnému divadlu.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, Český rozhlas 3 Vltava, květen 2003
|
|