Hospodářské noviny
POKLESLÝ DRACULA BYL POZVEDNUT
|
|
|
DIVADELNÍ ADAPTACE SLAVNÉHO ROMÁNU
Každá inscenace pražského Divadla Komedie znamená rébus, na jehož konci čeká na luštitele komplikované řešení. Stejného rodu je scénická podoba hororového románu Brama Stokera Dracula, kterou režisér a autor dramatizace David Jařab pojal jako společenskou i individuální diagnózu.
Představení není uváděno pod vžitým názvem Stokerovy knihy, ale vypůjčilo si titul Nosferatu od Friedricha W. Murnaua a jeho němého filmu z roku 1922. Přihlášení se k Murnauově odkazu je na místě, neboť Komedie se německou kulturou inspiruje dlouhodobě a nová inscenace navíc evokuje éru německého filmového expresionismu jak černobílým laděním kostýmů, tak živým doprovodem klavíru umístěného na jevišti. Jinak ovšem Nosferatu zůstává věren zdejší pečlivě pěstěné poetice.
Jařab uchopil námět rafinovaně. I když se kupodivu dosti věrně drží Stokera, stačí mu přenesení akcentu na trefně vybranou pasáž, aby horor pozvedl až na úroveň znásobeného podobenství: o jedinci fascinovaném dotykem zla a o západním světě pronásledován přízrakem terorismu. Draculův záměr "zasáhnout centrum civilizace, jímž je bezesporu historicky i ideově Londýn", lze vnímat jako paralelu k útokům extremistů. Inscenace ji však pouze decentně naznačí jako jednu z cest interpretace.
Stanislav Majer oděný do černého saka a bílé košile nachází pro ústřední roli dramatu co nejcivilnější výraz. Jeho Dracula není přízrak z šestákových románů, nepitvoří se, nesaje krev, avšak tím víc z něj sálá děsivá energie, dovednost ovládat potlačované stránky lidské psychiky a hrát si se zástupci vyspělejší části světa jako s loutkami.
Bezstarostná sebejistota, již dal postavě Draculova hosta Harkera Jiří Černý, se v mžiku hroutí pod náporem upírovy zlovůle. Harker propadá záchvatu svědění po těle, strhává ze sebe šaty, z úst mu stékají sliny, střetem s iracionálnem je paralyzován. K obdobné reakci dochází u jeho ženy Míny v bolestně trpném podání Ivany Uhlířové. Dracula ji hypnotizuje, děs z nepoznaného se mísí s okouzlením, které má sexuální podtext. Do boje se silným protihráčem se marně pouští psychiatr Seward Martina Pechláta a odborník na vampyrismus Van Helsing Martina Fingera. Ve vygradovaném závěru se jim Dracula povýšeně vysměje. Nasadí si umělý chrup, rozpřáhne paže a zpotvořenou chůzí připomene zpodobnění strašidla vytvořeného naivní obrazotvorností. Opravdové zlo je mnohem hrůznější, protože si ho člověk nese v hlubinách sebe sama, i konkrétnější, jak naznačí tajemný kufřík (s výbušninou?), který přináší na scénu Draculův pomocník Renfield.
Síla divadelního Nosferatu tkví v přesnosti detailu a mnohoznačnosti celku. Hluboká transformace pokleslého námětu vyšla Davidu Jařabovi excelentně.
|
|
|
|
Saša Hrbotický, Hospodářské noviny, 9. listopadu 2007
|
|