divadlo.cz
SALTO NEL VUOTO
|
|
|
Paco Decina, francouzský choreograf italského původu, se začátkem osmdesátých let přestěhoval do Paříže, kde brzy získal uznání kritiků.
V roce 1987 převzal za choreografii TEMPI MORTI cenu Ménagerie de Verre, z dalších ocenění můžeme zmínit ještě cenu z 6. Rencontres chorégraphiques internationales de Seine – Saint - Denis z roku 1997. V posledních letech byla jeho díla uvedena na předních scénách v Paříži, v Portugalsku, Itálii, Indii, ale i v Gabonu či Kamerunu.
V Praze vytvořil během léta taneční projekt, jenž představil počátkem září v divadle Komedie. Na přípravě představení se podílelo šest tanečníků, které přizval ke spolupráci na základě dubnového konkursu. V současné době všichni žijí v Praze a mají zkušenost z mezinárodních projektů (Alžběta Májová, Veronika Šimková, Zdenka Svíteková, Tomáš Krivošík, Pierre Nadaud a Michal Zátora). Cílem projektu ( DanseLab A3) je poskytnout mladé české taneční scéně co nejvíce podnětů k rozvoji a budovat podmínky, v nichž bude profesionální práce tanečníků možná. Po pražské premiéře se Decina se svou skupinou chystá na měsíční turné po Latinské Americe. Paco Decina o svém novém projektu říká:
„Salto nel vuoto je příběhem okamžiku, té přesné chvíle, kdy se rozhodneme ponořit se do prázdna bílé stránky. Jediného možného prostoru pro tvorbu. Je výsledkem aktu důvěry nutným pro setkání s čímkoli „novým“, stále neznámým a přesto přítomným v každém okamžiku. Je také pokusem být přítomen v každém gestu a pohybu a přijmout vše, co tělo může vyjádřit. Je touhou vystihnout tajemství, která jsou mimo řeč, před myšlenkou, konceptem nebo soudem. Z toho všeho se rodí Tanec, který o nás vypovídá, necháme – li se ukolébat...“
Paco Decina ve své choreografii úzce propojuje vynikající taneční techniku, citlivou práci s gestikou tanečníků a rozhodné odmítání narativnosti či demonstrativnosti tance.
Skok do prázdna nevypráví epický děj, vtahuje nás do spirituálního prostoru hraničícího s nekonečnem. Tanečníkům umožňuje věnovat se pohybu až do niterného tlukotu srdce. Miniaturní pohybové kreace, vyzařující klid a hledání, přecházejí do náročných skupinových kompozic. Hudba Jana Buriana zní pouze jako kulisa, neevokuje pohybové mistrovství prožívané tanečníky. Divák se zatajeným dechem otvírá náruč fantazii a noří se do prázdného prostoru, jenž se posléze vybarvuje mystickým tajemstvím. Umožňuje jednotlivým pocitům přetvářet se v náladu, která dlouho, dlouho přetrvává...
P. Decina není pražským divákům úplně neznámý. Již vloni divadlo Komedie uvedlo představení jeho skupiny Post – Retroguardia INTERVALLE.
|
|
|
|
Jindřiška Kodíčková, divadlo.cz, 14. září 2005
|
|