Literární noviny
BABÍ LÉTO V PRAZE, V BRNĚ A V PLZNI
|
|
|
Další Divadelní zápisník se věnuje dvěma výjimečným inscenacím v Divadle Komedie a v Městském divadle Brno a 15. ročníku plzeňského Mezinárodního divadelního festivalu DIVADLO. Stranou ovšem nezůstanou ani radní kulturtrégři a všeználci všeho druhu.
(...)
Vstoupit do nové sezóny takovým uměleckým činem se podařilo minimálně dvěma českým scénám: pražskému Divadlu Komedie a Městskému divadlu v Brně. Režisér Dušan D. Pařízek pro evropské (festivalové) a vzápětí i české divadelní gurmány připravil opravdovou delikatesu: po legendárním Janu Grossmanovi další, tentokrát úplně jinou českou dramatickou variaci Procesu Franze Kafky. Martin Finger v hlavní roli není žádná oběť totality a mystiky: obojí je totiž výhradně v něm, nikoli v okolí.
Od první do poslední sekvence můžeme toto představení přeložit do jeho hlavy, všechny postavy jsou možnostmi či zpředmětněním jeho nejvnitřnějších úzkostí, fobií, děsů i groteskních úsměšků a šklebů, především však komentářů sebe sama. Hra je mu příležitostí ke zvnějšnění vnitřních stavů i vnitřního smíchu, „proces“ je jakoby veden jím samým nad sebou, rozuměj nad někým, kdo se Josefu K. pouze podobá, protože žije cizí, nikoli svůj vlastní autentický život. Přinejmenším od chvíle, kdy si sám v úvodním monologu, jenž je převyprávěním důležitých vstupních situací románu, začne říkat „Pepo“, dostávají tuny běžných, zažitých kafkovských interpretací na frak a jevištní dílo se vrací k zasutému zdroji k radikálnímu počátku, jímž vždy bylo a bude vlastní přečtení a osobní „vyzařování“ textu. Herec při předvádění svých vnitřních stavů virtuózně mění hlas, vše vrcholí (jako ostatně i u Kafky) v chrámové scéně a v podobenství o dveřníkovi, kdy vnitřní pochyby a konečný ortel nad sebou samým ústí až do jakéhosi tragikomického surreálného či dadaistického furore. Samotná poprava je pak už vysloveně montypythonovským groteskním klipem, srovnatelným s legendárním „muzikálovým“ závěrem Bryanova života...
Tato zvnitřnělá metoda, tolik úspěšná při brechtovském převyprávění klíčových míst Kafkova románu, je ovšem jevištně trochu dvojsečná: jestliže Martin Finger takto suverénně, soběstačně, v přesné hlasové zkratce dokáže zobrazit i všechny své fiktitvní oponenty, soudce a katy, pak v momentě, kdy tito reálně nastoupí na scénu, ztělesněni skutečnými herci, působí trochu nadbytečně, doslovně a polopatisticky: asi tak, jako působí zajisté znamenití herci Jiřina Šejbalová (paní Müllerová) a Vlasta Burian (feldkurát Katz) v nesmrtelném Werichově převyprávění Haškova Švejka na gramofonové desce. Z tohoto nepříjemného pravidla existují ovšem naštěstí v představení i zářné výjimky: například vynikající erotické etudy Gabriely Míčové – Milan Kundera, odstraňující z Kafky všechny uměle „kastrující“ příkrovy, by z ní měl radost. Tyto etudy jsou jakýmsi samostatným fyzickým kontrapunktem k bravurnímu řečnickému výstupu ďábelského advokáta Martina Pechláta, jenž svou ocelově chladnou, právnicky opancéřovanou logikou druhým, překvapivě aktuálním vrcholem představení.
(...)
|
|
|
|
Vladimír Just, Literární noviny, 1. října 2007
|
|