Respekt
PŘEHLEDNĚ NEPŘEHLEDNÝ PROCES
|
|
|
Režisér Pařízek zavedl Josefa K. do pražského metra
Kafkův Proces nabízí přiléhavé interpretace pro každou dobu. Ačkoliv není pro své filozofické motivy i složitou narativní strukturu dílem zrovna snadno dramatizovatelným, dočkal se už mnoha jevištních adaptací. U nás byl za komunismu nahlížen prizmatem až orwellovským, protože vykonstruovaný proces, v němž obvinění a odsouzení v podstatě nevědí, proč byli obviněni a odsouzeni, aby se sami nakonec odsoudili, zcela odpovídal tehdejší zvrácené situaci, Tento pohled byl i jednou z dominant slavné Grossmanovy inscenace z 60. let, jíž vévodil temně sarkastický a kritický tón.
Dušan D. Pařízek, kmenový režisér pražského Divadla Komedie, se nyní rozhodl představit Proces divákům v současných podmínkách bez jakýchkoliv narážek na totalitní režim. Ukázat jej jako dílo daleko intimnější povahy, které funguje i v demokratických podmínkách. Podařilo se mu to bravurně.
Rozpuštěná identita
Zaměřil se hlavně na marné úsilí Josefa K. porozumět roztříštěnému světu, vyznat se v něm a vnutit mu jakousi představu řádu a logiky - což je past, v níž se stihomamný hrdina po celou dobu zmítá. Pro přiblížení politické snahy dohlížet na podobné jedince a trestat je si Pařízek vypomáhá projekcemi, na nichž běží záznamy pouličních kamer, které představitele Josefa K. Martina Fingera tajně sledují v pražských ulicích a metru. Tyhle projekce společně s agresivní elektronickou hudbou Ivana Achera plnou samplů a typických zvuků počítače (znak digitální kontroly jednotlivce?) přitom inscenaci spíše významově uzamykají a k situacím se vážou hlavně asociačně. Daleko nadčasovější a existenciálnější povahu má totiž Pařízkova práce s herci a scénografií.
Pařízek učinil stísněný univerzální prostor z pouhých dvou dřevěných stěn. Ten představuje jak pokoj Josefa K., tak třeba vyšetřovací místnost, za níž divák v přítmí tuší a matně vidí mnohem větší dřevěnou zeď. Její tajemství je odkryto až těsně před smrtí Josefa K. v pustém kamenolomu, kdy tento antihrdina, jeden ze symbolů moderní absurdity odevzdán osudu a srozuměn s nepochopitelností celého nesrozumitelného řízení, na sobě vykoná vlastní exekuci. Abstraktnost prostoru bez dalších zbytečných vizuálních elementů (opomineme-li CD přehrávač, z nějž se jako mantra line píseň Stand by me) napomáhá hercům ve snaze hrát věcně a konkrétně.
Za pět let působení na scéně Komedie dokázali herci společně s režiséry stvořit nezaměnitelný a strohý způsob herectví a získali v tom velkou jistotu. V Procesu se to maximálně zúročuje ve výkonech Martina Fingera, Martina Pechláta a Gabriely Míčové - u nich lze nepochybně tvrdit, že méně je opravdu více. Týká se to ale vlastně celé inscenace, které vévodí jevištní minimalismus a přesnost spojená s logickým řetězením situací.
Pařízek dal dílu srozumitelnou konstrukci, aby kolem ní mohl vztyčit absurdní svět ztracené a zmatené lidské existence. Pomáhají k tomu i kostýmy Kamily Polívkové v podobě formálních tmavých obleků. Připomínají divákovi svět bankovních úředníků i momentální tupou neutrálnost, kdy se stírají hranice mezi krutým mafiánem a politikem. Oblek v inscenaci ilustruje netransparentní a všudypřítomnou nadvládu této uniformy, v níž je oblečen Josef K, který sám marně svádí boj o smysluplnost vlastní identity. Inscenace tak naznačuje, jak se i současný jedinec podobným způsobem rozpouští ve světě plném skrytých procesů ovládání a matení lidských subjektů. V jistém ohledu ještě rafinovanějších než v totalitě.
|
|
|
|
Lukáš Jiřička, Respekt, 24. září 2007
|
|