Divadelní noviny
TICHÁ HRA PLNÁ SLOV
|
|
|
Na „malé scéně“ Divadla Komedie se stala ze hry Thomase Bernharda Světanápravce v režii Dušana D. Pařízka velmi intimní a tichá hra. V setmělém prostoru se dění soustřeďuje na jediné osvětlené místo na pohovku. Tikající budíky jsou rozestavěny po podlaze. Světanápravce se nachází v situaci, kdy nemá už nic než ta slova. A přítomnost „němé“ Paní. Totiž – bylo by lepší pro inscenaci i pro její představitelku Gabrielu Míčovou, kdyby nemluvila vůbec, kdyby fungovala pouze v čisté podobě jako odrazová deska Světanápravcových výlevů. Vystrašená oběť, vzdorovitá mučednice, chápající i zamilovaná partnerka, zoufalá žena s pláčem na krajíčku – to všechno herečka dovede vyjádřit. Spoluvytváří svou přítomností ten klaustrofobický vak naplněný tichem. Promluvy Paní však padají do ticha jaksi přebytečně, skřípou neurčitostí.
Ústřední dvojice je hrána mladšími herci, než lze předpokládat z textu. Muž a dívka se k sobě chovají jako dvojice milenců, kteří se opětovně sobě vzdalují a zase přibližují. Nikoliv tedy tělesně chátrající stařec, jehož celoživotní dílo – Traktát o nápravě světa – má být dovršeno čestným doktorátem. A nikoliv usmýkaný stín lety opotřebované družky. Ale lidé, kteří by mohli být na vrcholu sil. Hlavní tíha tichého večera padá na Martina Fingera v titul ní roli. Přichází na scénu – do svého útočiště na pohovce nahý (což není nikterak provokativní, neboť vzhledem k sporému osvětlení není moc vidět). Paní mu myje nohy v lavóru. On je schoulený do sebe, zmrtvělý křečí. Světanápravce nesnáší svět. Sebemenší jeho projev ho přivádí k vnitřní zuřivosti. Nesympatický trpitel, který je – dle svého náhledu – neustále vystavován průvanu nebo horku, dostává nesnesitelně špatná jídla nebo je mu podáván rozhodně nevhodný ručník. Demonstrativně okázalé pojmenování postavy ironicky poukazuje na ješitné samožerství. Jenže – současný stav Světanápravce byl stvořen jeho někdejším prožíváním světa, následnou nespokojeností a následnou potřebou činu. Tím činem je Traktát, s největší pravděpodobností marné plácnutí do vody, jalovost. Ambivalentní vztah autora k „tvůrci“ – ať je jím filosof, umělec nebo samozvaný spasitel – odhaluje malost tzv. výjimečnosti, ale i mučednictví člověka dobrovolně vyděleného z obecného společenství.
Vzhledem k hercovu relativnímu mládí (Kristovy roky) je pro Fingera pojmenování Světanápravce umocněně ironické. Tato ironie obsahuje však i tragický rozměr. Fingerův antihrdina je nemocen nikoliv stařeckou paralýzou, ale už pouhou jsoucností okolního světa. Ale ani na pohovce si nemůže vychutnat oblomovské lenošení trpí světem i skrze jeho nepřítomnost. Ponižovaná Paní, ač sebetišší, je nositelem pohybu a zvuku tedy projevu světa. On ji potřebuje, stejně jako k životu potřebuje nenáviděný svět. Paní ho postupně souká do částí oděvu, aby takto civilizačně zaopatřen mohl přijmout delegaci University a města s vytouženým diplomem čestného doktorátu. S delegací městská honorace klepe na dveře ten opravdový Svět, který je objektem Traktátu. Svět, jehož jedinou možnou záchranou je jeho odstranění.
Situace slavnostní návštěvy je koncipována jako komická scénka, kdy se čtyři hosté tísní na jedné nevelké pohovce, kterou jim pán domu servilně přenechal. Paní je konvenčně milou hostitelkou. Světanápravce přijímá očekávané lichotky, ale osten, který bodá dovnitř i ven, v jeho hlase i postoji zůstává. Chci je odstranit, a oni mě za to vyznamenávají, pronáší s tragikomickým údivem nepovedeného rebela, dobrovolně závislého na svých nepřátelích (z něčeho se žít koneckonců musí). Vyvrcholením Světanápravcových snah byla tedy tato fraškovitá epizoda doručení diplomu. Teď už může Světanápravce zemřít injekcí z rukou své ošetřovatelky – Paní. V samotném textu eutanázie naznačena není. Ale i v interpretaci Pařízkovy inscenace může být tento konec jen koncem namáhavého neveselého dne a injekce prostředkem ke spánku, který už nepřináší úlevu a stává se malou smrtí bez vykoupení. Světanápravce usíná do „smrti“, v ruce pastičku, v níž ještě žije pomyslná myš. Poslední jeho slova a sympatie patří tomuto „úžasnému tvoru“, který je polapen v omezeném prostoru, v němž není dost místa ani pro život, ani pro smrt.
V inscenaci se našlo dost místa na vyjádření nemoci s a to především zásluhou charismatického Martina Fingera, jenž dovede být zároveň ironizovaným symbolem spasitele, figurkou demonstrující marnost „tvorby“ i trpícím člověkem.
|
|
|
|
Marie Zdeňková, Divadelní noviny, 28. prosince 2006
|
|