Mladá fronta dnes
SVĚTANÁPRAVCE ROZHODNĚ NENÍ ZLÝ SEN
|
|
|
Nenápadné komorní provedení hry Světanápravce je v pořadí již třetím nastudováním díla Thomase Bernharda v pražském Divadle Komedie, které je dílem režiséra Dušana D. Pařízka. Představení jednoho z pozdějších děl slavného rakouského dramatika se odehrává na zkráceném jevišti a minimalistickému režijnímu výkladu odpovídá i pojetí hlavní postavy, kterou velice přesvědčivě ztělesnil Martin Finger. Scéna je jednoduchá: červená pohovka, na zemi několik desítek budíků, které netikají, pouze jako by zviditelňovaly stojící „ubíhající“ čas, na zemi pohozená kniha. Voltairova slova „Jsem nemocen. Trpím od hlavy k patám!“, která tvoří motto hry, vyřkne i sám Světanápravce v průběhu představení.
Žena (Gabriela Míčová) jej přivádí na scénu téměř nahého. Je zcela odkázán na její pomoc. Musí se obléci, neboť mají přijít představitelé univerzity a města a předat mu čestný doktorát. Stěžuje si, že mu v noci přeběhla přes obličej myš a že bude třeba koupit více pastí. Ženu trýzní nejen svými neustále se měnícími požadavky i nahlas vyslovovanými myšlenkami vyžadujícími neodkladnou pozornost, ale také občasnými pokusy o vstřícná gesta, z nichž vyprchala síla.
Výmluvné mlčení
Finger dokázal diváky přesvědčit, že slova nejsou o nic méně účinná, jsou-li pronášena jakoby neúčastně, bez patosu, se suchou věcností. Přitom jde občas o kaskády mizantropických jízlivostí, vzteklých vět vmetených do tváře světu, lidstvu, komukoli. Návštěva akademických funkcionářů a starosty s diplomem, to je typicky bernhardovský zlý sen. Všichni se podivuhodně vměstnají na pohovku a připomínají tak trochu gogolovské postavy - ale na nepoměrně kultivovanější rakouský způsob.
Řeči Rektora (Roman Zach), Děkana (Martin Pechlát) či Profesora (Jiří Štrébl) je přímo radost poslouchat, ale stejné výmluvné je mlčení Starosty - Stanislav Majer skutečně nepronese jediné slovo… „Myslitel“ se jen utvrzuje v tom, že jeho myšlenky, jež si údajně měly podmanit svět, se mu vracejí v naprostém neporozumění, pokud o nějaké porozumění vůbec kdy komukoli šlo. Jak neprožívat takový svět jako permanentní filozofickou nauzeu? Když se myš nakonec chytila do pasti, Světanápravce ji na znamení dobrého skutku propouští v pokoji a se slovy „Teď bych si dal nudle“ vyčerpán usíná. Nebo odchází z tohoto světa?
Ať tak či onak, dá se říci, že Bernhardovo drama nemusí být vnímáno jen jako sarkastická moralita, pouze a jenom výsměch nezřízené lidské ambici „světa napravování“. Jeho bezmocný filozof - světanápravce v nás vzbuzuje obecnější útrpnost. V čem spočívá podle „starých filozofů“ velikost a bída filozofie? Že je na jedné straně vědou o božských věcech, ale zároveň vědou lidskou.
|
|
|
|
Josef Mlejnek, Mladá fronta dnes, 21. prosinec 2006
|
|