Lidové noviny
JEŠITA A JEHO POKORNÁ DRUŽKA
|
|
|
Světanápravce napsal Thomas Bernhard v roce 1979 pro herce Bernarda Minettiho, který již tehdy dosáhl kmetského věku. Režisér Dušan D. Pařízek v Divadle Komedie obsadil do titulní role žlučovitého dědka pětatřicátníka Martina Fingera. Hře tak přivodil zajímavý významový posun.
Martin Finger v roli Světanápravce a Gabriela Míčová jako jeho choť či družka (v textu figuruje coby Paní) jsou pár, který spojuje zvláštní pouto. U Bernharda je to spíš unavená oddanost ženy neschopné revolty a mužova nechtěná závislost a zuřivost z vlastní nemohoucnosti. Zatímco ve hře je titulní hrdina pohybu schopen, v inscenaci se pouze s vypětím přesouvá na sedačce.
Pařízek věkovým posunem dodal páru tušenou tělesnost a téměř erotické napětí - to vše je v kontrastu se základní situací, v níž se oba nacházejí: Světanápravce je stižen smrtelnou chorobou, takřka imobilní a bez péče své ženy by nejspíš zemřel. Postupně se vrací do stavu nebytí a navzdory své zpupnosti je odkázán na okolí - obojí režie výmluvně demonstruje nahotou. Světanápravce přichází na jeviště nahý, bezbranně se choulí na pohovce a žena jej obléká,myje, přináší injekce... On mluví a mluví, prská, zuří, obviňuje, mustruje, sekýruje, žehrá na dávné ústrky v Trevíru a žvaní o svém Traktátu o nápravě světa, jediném to plodu jeho vědecké dráhy. Jeho čas zatím vyměřují budíky, rozestavěné kolem něj v divných shlucích. Žena přináší všechno, oč ji žádá, ale občas z ní probleskne tajený vztek: nejhezčí z tichých vzdorů je, když s bezhlesou zuřivostí štrikuje. Režisér programově odmítá zásadnější zdivadelnění, spoléhá se na sílu dramatikova slova (může se také opřít o výtečný překlad Josefa Balvína) a zvolený styl rozvíjí především kontrastním zpřesňováním projevů Světanápravcovy ješitnosti. A také jeho útočivého monologu a následných reakcí partnerky. Pařízek si tento divadelní minimalismus oblíbil, ale na rozdíl od Starých mistrů zde s ním zachází velmi přesně a daří se mu budovat sevřený tvar. Tomu prospívá i fakt, že herci i diváci se ocitají ve společném prostoru jeviště. Zajímavé také je, že se do inscenace s typicky bernhardovským tématem, jehož tlumočníky jsou buď starci, nebo cvoci, vetřel téměř konkrétní příběh. Vlastně se nekoná, nemá peripetie, ale je tu. Příběh vztahu ženy a muže, který došel k bezvýchodné destrukci, příběh vzájemného ničení a otravování života bez ohledu na to, že jeden končí. Je to věrohodné tím spíš, že tento šílený duel nám zprostředkovávají mladí herci. Příjemnou okolností je i to, že se Pařízek tentokrát neuzavřel před humorem a ironií. Příchod delegace děkana, profesora, rektora a starosty, kteří mu přicházejí udělit čestný doktorát, je neskutečnou groteskou trapnosti - rejem ohleduplného poskakování, předstírání, křečovitých úsměvů a snahy držet dekorum. A uprostřed všeho se tyčí Světanápravce - obludně sebestředný a nesnesitelný.
|
|
|
|
Jana Machalická, 15. prosince 2006, Lidové noviny
|
|