Studentské noviny
DRAMA O LIDECH PŘED „TÍM“ A PO „TOM“
|
|
|
„Co si je jistý, že ho jeho dlouholetá přítelkyně pravidelně podvádí, má především jeden cíl: Musí mít jinou ženu, ale žádnou prostitutku. Samozřejmě že jde o agresi a sex, ale především jde o jeho pocit vlastní hodnoty. Musí si dokázat, že může nějaké ženské skončit v posteli, že se o něj nějaká jiná sexuálně zajímavá sexuálně zajímá...“ Replika jedné z postav divadelní hry Předtím/Potom mladého německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga, která se hraje v pražském divadle Komedie, naznačuje obsah díla poměrně výstižným způsobem. Hra si totiž, na rozdíl od tolika dalších, nehraje na hluboké filozoficko-psychologické pojednání o lidských vztazích, ale poukazuje na lidskou samotu ve své nejjednodušší a nejběžnější formě. Samotu, která provází každého člověka, ať už v dané chvíli partnera má nebo nemá.
Autor inscenace Roland Schimmelpfennig u nás patří k vyhledávaným dramatikům. Liberecké Divadlo F. X. Šaldy a ústecké Činoherní studio uvedly jeho nejznámější hru Arabská noc, hru Push up 1–3 má na repertoáru pražské Divadlo Na zábradlí. Předtím/Potom patří k Schimmelpfennigovým kompozičně nejkomplikovanějším textům. V původní verzi má přes třicet postav, jejichž příběhy skládají mozaiku odcizené společnosti. Inscenátoři se však rozhodli seškrtat text a zachovat postav pouze osm. Čtyři muže a čtyři ženy, kteří přebrali a spojili i osudy jiných postav původního textu.
Divadlo Komedie zařadilo hru do svého repertoáru až těsně před koncem sezóny, a tak teprve nyní tedy můžeme sledovat její vývoj a zrání. Režisér a scénograf v jedné osobě Dušan David Pařízek svým pojetím díla ale hercům k nějakému vývoji příliš prostoru nedává – jejich hlavním úkolem zdá se být obyčejnost, blízkost divákům a jejich kažodenním trablům, strohost hereckého projevu, minimalizmus. Dramatický výraz zůstává upozaděn, výtvarnost díla je záměrně chudá a epika zde vítězí na plné čáře.
Roztříštěný děj Předtím/Potom je situován do hotelového prostředí, kde se náhodně objevují postavy, jejichž příběhy tvoří napřeskáčku osu celého představení. Scéna je řešena velmi jednoduše, pokoje jsou naznačeny nakloněnými dřevěnými pláty, na kterých si režisér hraje se světlem i s osudy postav. Žena kolem třicítky (Dana Poláková/ Jana Krausová) se odhodlá podvést svého dlouholetého přítele s mužem z jiného města (Martin Finger), protože má pocit, že jí „něco“ v životě chybí. Její přítel (Martin Pechlát) se o nevěře dozví a hledá svou ztracenou hrdost a mužství v rukou zrzavé ženy (Vanda Hybnerová), jež se chce stát maskérkou filmových hvězd a trpí nejenom samotou, ale i nedůvěrou v sebe sama. Nejenom výškově nesourodý pár milenců (Roman Zach a Gabriela Míčová) ukazuje na jevišti mimo notoricky známých problémů dlouhodobých vztahů především osamocenost každého jedince v páru a nepochopení druhého, sebe i okolního světa. Stará žena (Daniela Kolářová), cítící odpor ke svému tělu, vypráví příběh svého života a jako ostatní postavy objasňuje jakési předtím a potom nějakého osobního otřesu. Poslední role, muž se sklenicí na hmyz, mapou hvězdné oblohy, s rukopisem, lovec organismu (Filip Rajmont) je ve hře jaksi navíc. Jde o naprosto abstraktní postavu, která sice zvláštním způsobem spojuje všechny příběhy, je však výrazně neosobní a nepochopitelná. Slouží možná jako protiklad ostatním. Ti mluví o konkrétních problémech a pocitech jasně a vyjadřují psychickou labilitu nejenom situacemi, v nichž se nachází, ale také častým mluvením o sobě samých ve třetí osobě. Tím se paradoxně přibližují divákovi, který je tak staven do role jejich psychologa.
Rozprav o společnosti, ve které se hroutí vztahy a člověk je sám se svými pocity, i když je v páru, je v současné době v divadle, ve filmu i v knihách velmi mnoho. Roztříštěnost příběhu, tolik známá ze současné kinematografie, na divadelní scéně příliš nepřekvapí. Minimalismus výtvarné stránky představení se zdá vhodným, nerozptyluje, nicméně je velmi účelový. Poněkud otřelou formu a námět ale zachraňují silné herecké individuality, především Hybnerová a Kolářová. Představení je rozhodně jedním z těch lepších, nepostrádá vtip, lehkost ani situace, se kterými se divák může ztotožnit. Je příjemným „lightovým“ zážitkem, nikoli však zážitkem nezapomenutelným.
|
|
|
|
Lucia Soldátová, Studentské noviny, 12. října 2005
|
|