Týden
ČICHOVÁ PAMĚŤ VANDY HYBNEROVÉ
|
|
|
V jednom týdnu se vyhlašují dvě divadelní ceny, Cena Alfréda Radoka a Thálie. V obou byla nominována za roli labilní matematičky Catherine ve hře Důkaz. Získala Thálii, oficiálnější z obou cen. Vanda Hybnerová přitom není ani labilní, ani oficiální. Je to těžce pracující umělkyně. Každý večer v jiném divadle, role, odvedené s energií, která by strhla i silného muže.
Cena Alfréda Radoka má charakter spíše odborný, rozhodují o ní kritici a teatrologové. Thálie je více kolegiální či odborář ská, hlasují členové Divadelní obce. Od koho jste chtěla cenu radějI dostat?
Takhle to přece nejde říct. Obou nominací jsem si cenila a už ty by mi stačily. Radokova cena bývá pojata nekonvenčně a ne vím, jestli to režisér Morávek letos až ne přehnal, když zakázal oceněným hercům pozdravit. Thálie je formálnější, má více peněz a sponzorů i lepší televizní čas. No, bylo to fajn, ale nehraju přece proto, abych byla oceněna. Jen si budu příště víc dávat pozor, co kde říkám, ach jo, vy redaktoři...
Co vám provedli?
Po Radocích, z nichž jsem na konec odešla bez ceny, jsem utrousila na kameru, že když byli nominováni tři, někdo z nich přece musel být do počtu. Chtěla jsem být vtipná a sarkastická, jenže po půl litru vína to tak asi nevyznělo. Pak jsem si o sobě přečetla v novinách pěkný komentář.
Musíte se chovat tak, aby to odpovídalo věku zralému pro ceny.
Nevím, jak to myslíte. Jako, že se pomalu dostávám do let? Mně bude sedmatřicet, čili se pomalu skutečně ocitám v takovém pro herečku nebezpečném věku vakua, kdy se jí pomalu vzdalují role.
Nebezpečný věk vakua? To herečky tak cítí?
Jistěže. Myslíte si, že herečky chtějí dobrovolně hrát role babiček, služek a veselých tetiček?
Vyjdete z jedné role do druhé, přitom hrajete postavy věkem těžko zařaditelné, od puberty výše. Vlastně prožíváte dosavadní vrchol kariéry, není-liž pravda?
Ale já to vůbec nevnímám jako kariéru. Nemám žádné vysněné role ani vysněné divadlo, kde bych chtěla hrát. Nechá vám věci plynout a pak se snažím objevit správný okamžik pro nějaké rozhodnutí.
Už několik let jste bez stálého angažmá. Přináší to víc výhod, nebo nejistot?
Je to nejistota a současně možnost volby. Před sedmi lety jsem po likvidaci divadla Labyrint byla úplně na nule. Nabídky nepřicházely, tak jsem se vrátila ke svým amatérsko-autorským začátkům a v klaunském kostýmu jsem kopírovala velké mistry v Branickém divadle. Pak jsme se pustili se Sašou v Řeznické do vlastních projektů. Teď práci mám a ve skvělých divadlech.
Váš otec je mim, matka malířka. Od dětství jste chtěla být herečkou?
Ne. Dlouho jsem dělala pantomimu, hodně jsem kreslila, pak jsem na popud mámy vystudovala na střední škole fotografii a dál hrála amatérsky pantomimu v Branickém divadle. Klasická činohra mě vůbec nezajímala. Před zkouškami na DAMU jsem byla v divadle tak pětkrát, znechutily mě ty povinné školní návštěvy. Chodila jsem maximálně Na zábradlí na Ladislava Fialku a při té příležitosti jsem viděla třeba Bartošku a Heřmánka, kteří tam měli ty zlaté časy. To, že jsem teď hlavně činoherní herečka, nebylo nějak předurčené. Pantomimu jsem studovat nemohla, nebylo kde. Tak jsem se naučila nazpaměť monolog svaté Jany a vyrazila na DAMU. Poprvé jsem byla z politických důvodů ne žádoucí, dostala jsem se napodruhé v roce 1988.
Kdo vám kazil kádrový profil? Otec?
Ne, máma mi ho kazila. Otec naopak svého času přes Pragokoncert hojně vyjížděl do kapitalistické ciziny, protože pantomima byla asi jediný vývozní artikl československého show byznysu, kromě Gotta samozřejmě. Ale máma tehdy měla přátele v disidentském prostředí, znala spoustu lidí z Charty. I když ji kvůli mně nepodepsala.
Otec s vámi nežil?
Ne, od mých šesti let.
Přesto jste dělala pantomimu?
Možná právě proto. Kdyby s náma žil, tak by mě to třeba ani nenapadlo. Mohl v tom být truc dítěte, které chce nehodnému otci cosi dokázat a zároveň se mu přiblížit.
Nesledoval vás ani zpovzdálí?
Hráli jsme ve stejném divadle. Do ničeho mi nezasahoval, byla jsem hrdá.
A jinak to dětství vypadalo jak?
Vyrůstala jsem v umělecko-bohémském prostředí. Máma doma malovala a restaurovala, po tátovi tam zůstaly desky Beatles a Stounů. Milovala jsem grotesky, bavilo mě číst knížky, kterým jsem nemohla rozumět. A brzo jsem se osamostatnila, tedy v mezích zákona.
Popularita pantomimy za normalizace Je zvláštní fenomén. Dnes už to asi takové není.
To jsem si říkala při Tháliích. Ceny se vyhlašují ve společné kategorii balet a pantomima, ale přitom všichni nominovaní jsou vždycky balet! Samozřejmě stále existují dobří mimové. Jen jsou příliš tiší a plaší a je určitě výhodnější financovat nějaký muzikál než podivína v černém kabátě. Dřív pantomima spojovala řadu lidí, třeba právě kolem Branického divadla, kam jsem taky patřila. Dnes tátova katedra nonverbálního divadla na HAMU vyplivává každý rok absolventy, kteří mají velké problémy s uplatněním. Je to takový osiřelý žánr.
Není žánrem, který pantomimu nahradIl, divadelní cirkus či jak se to dnes nazývá? Klauniáda, kříženina akrobacie, k kabaretu, nonsensu?
Miluju cirkus. Ne ten klasický se zvířaty, ale spíš takový, který představuje francouzský Cirque de Soleil. Mám jejich vystoupení na kazetách, je to má ideální představa skloubení herectví, pantomimy, výtvarného umění. A velká podívaná.
Nyní hrajete v jedenácti představeních. Když Jsem jich alespoň polovinu viděl, měl jsem pocit, že v každém hraje jiná Hybnerová. Jako kdybyste cílevědomě pracovala na své nezařaditelnosti.
To mě právě baví. Nejvíc sama sebou jsem v Ionescových Židlích, kde si mohu dovolit skoro všechno, také hodně improvizovat. Ta inscenace je pro mě základ, pojednává snad o všech lidských tématech.
Neplete se vám těch jedenáct představení dohromady?
Role se mi nepletou, zato divadla, termíny a časy. Permanentně žiju ve stresu, že něco prošvihnu.
Jak se cítíte před představením? Máte ně jaký rituál, nějaký způsob soustředění?
U každého představení piju jiný pití a k premiéře si kupuju parfém. Mám čichovou paměť a je pro mě důležitý, jak moje postava voní.
A po představení? Jak dlouho potřebujete na relaxaci? Dáte si skleničku?
Jasně, že dám. Je potřeba vypustit páru. Po představení mám víc energie než před ním. A pivo má léčivé účinky na hlasivky.
Pijí herci?
Pijí redaktoři?
Jako herci. Když jste přebírala předminulou sobotu onu cenu, vysekla jste poklonu Borisu Rössnerovi, že vás „tak pěkně vyučil‘. To jste měla připravené?
Ne, seděla jsem vedle něho u stolečku a v tom momentě byl pro mě záchytným bodem. Média se toho chytla a teď nás dokonce chtějí společně fotit do módního žurnálu. Boris byl skvělý učitel, přestože se naše názory v mnohém rozcházely. Byl normální a nechal nás dýchat. To se o řadě jiných pedagogů říct nedalo. Jenom je mi líto, že si po škole nenašel čas přesvědčit se o tom, jak to jeho učení v praxi funguje.
Třeba si to přečte a přijde... Ale narazit na herce v hledišti je dost neobvyklé.
Ale jo, chodí třeba na premiéry ve svých divadlech, když tam nehrají... Ono je to pochopitelné, protože když večer hrají, jsou pak rádi, když mají od divadla pokoj.
Co kdybyste zkusila krátce glosovat některé své role. Začneme Catherine ze hry Důkaz, za kterou jste dostala Thálii.
Tu roli mám ráda, protože mi dovoluje být po celé představení uvolněná. Je pro mě jednodušší hrát velké role, při kterých neslezu z jeviště. Při malých rolích pociťuju obrovskou zodpovědnost a děsivou trému. Režisér Krobot je realista, takže chce, aby to, co vidí, byla Pravda. Začátky zkoušení pro mne byly obtížné, protože jsem stydlivá, a když mám nové kolegy, mívám zábrany a maskuju to ironizováním. Postupně jsem to představení ale přijala se vším všudy a vždycky se na něj těším.
Elfriede Jelinek: Klára S., titulní role.
Naprostý protipól ke Catherine v Důkazu. Ta role je pro mne výjimečná také tím, že jelo moje první matka. Klára S. je mi blízká lidsky, protože řeší téměř totožné problémy jako já. Prolnutí umělecké profese s takzvaně normálním životem. Jak sladit představu o sobě s tím, jak mě vnímá okolí, které na mne pohlíží třeba úplně jinak. Takové to rozdvojení, které je vlastní asi jen ženám. Muži jsou obvykle natolik egoističtí, že neznají sebeomezení, které pozná skoro každá matka. Nikdy zcela nepřijmou rodinné starosti. Je to největší ženské téma, které jsem zatím měla příležitost hrát.
Thomas Bernhard: U cíle. Hrajete roli Dcery, Matkou je Daniela Kolářová.
Velká výzva. Moje role skoro celou dobu mlčí, ale pořád mimicky reaguje na nepřetržitý monolog paní Kolářové. Velké vypětí, stále musím být ve střehu, vnímat okolnosti a situace.
Mimochodem, Bernharda v Rakousku hrají jako politického autora. Nezdá se vám, že v Čechách něco takového chybí? Nenastal u nás čas na společensky kritické divadlo?
Vůbec si nedovedu představit, jak to udělat. Vždyť sama společnost je špatné divadlo! Myslím si, že lidi spíš chodí do divadla jako na alternativu běžného života a televizní kultury včetně zpravodajství. Naučila jsem se politiku téměř ignorovat.
Ještě k představení Poslední dvě cigarety, inscenaci, kterou jste režírovala s manželem Sašou Rašilovem. Základ je vzat z knihy, respektive filmu Koně se také střílejí. Co vás k tornu námětu táhlo?
To je trochu smolný projekt, protože produkční i režijní obtíže poněkud zkomplikovaly umělecké vyznění. Vzala jsem si zřejmě příliš velké sousto. Připravovali jsme to víc než rok, ale jiné je vymýšlet něco v kavárně a pak přijít mezi osmnáct lidí, kteří se navzájem neznají a každý očekává něco jiného. Chtěli jsme vytvořit obraz takové té odporné ochoty lidí nechat se dobrovolně manipulovat, ať už v touze po zisku nebo životní změně, nechat si sahat do soukromí, pitvořit se před zraky kamer, zkrátka sloužit novodobému náboženství medializace. Film Koně se také střílejí byl první film v životě, který mě dokonale dostal.
Co vás vede k tomu, že kromě spořádaného hraní ještě s manželem režírujete a dáváte dohromady vlastní kusy, které se pak třeba úplně nepovedou?
Já jsem neřekla, že se Poslední dvě cigarety nepovedly, ale že je to jiná inscenace, než jsem si přála! K vlastnímu režírování mě přivedla nutnost, jinou práci jsem tehdy neměla. Ted‘ převažuje občasná touha po svobodě. Nejsem submisivní herečka, která čeká na telefonu. Když práce není, najdu si ji sama.
Díváte se doma na Rodinná pouta?
Ne.
A děti jsou jak velké?
Chacha, to neřeknu. Na takový otázky jsou jiný časopisy.
Dcera herce a gagmana Borise Hybnera a Jany Kremanové. Jako odrůstající dítě hrála pantomimu v amatérské skupině Grglo. Vystudovala střední grafickou školu, obor fotografie. Na DAMU byla přijata v roce 1988. Sedm let, až do jeho zrušení v roce 1997, byla v angažmá divadla Labyrint na Smíchově. Hostovala ve většině pražských divadel včetně Národního, Divadla na Vinohradech, Divadla pod Palmovkou. Z důležitých rolí jmenujme Taboriho Mein Kampf v Labyrintu, adaptaci Dostojevského Něžné tamtéž, Ibsenovu Divokou kachnu v Národním. Spolu s manželem Sašou Rašilovem režírovala například lonescovy Židle, Schnitzlerův Omámený kolotoč, adaptaci Bulgakovových povídek Pokus Pes čili Potwor. Exceluje v divadle Komedie v roli Kláry S. ve stejnojmenné hře Elfriede Jelinekové a tamtéž jako Dcera v Bernhardově U cíle. Hrála ve filmech Kanárek a Divoké včely. S manželem mají dvě děti a řadu zvířat včetně koní na venkově.
|
|
|
|
Jiří Peňás, Týden 4. dubna 2005
|
|