Reflex
NA BIDÝLKU - O SEBEVRAŽDĚ S ÚSMĚVEM
|
|
|
Divadlo Komedie: Miriam
Starý hřbitov je místem, kam Lenka Lagronová umístila děj své nové hry Miriam o neobvyklém setkání dvou žen. Věrka sem přichází spáchat sebevraždu, zatímco Mirka zde bydlí v bývalé márnici. Zdálo by se tedy, že Divadlo Komedie nemohlo nasadit do repertoáru depresívnější kousek. Jenže záhy se ukazuje, že i čekání na smrt může provázet smích. Ty tam jsou dřívější texty, v nichž se autorka utkávala s nápory běsů a kde bolest prociťovala každou slabikou. V Miriam jako by se smířila sama se sebou, a osvobodila se tak k překvapivé lehkosti.
Tomu odpovídají i výkony Lucie Trmíkové a Gabriely Míčové, jež v rolích Věrky a Mirky skáčou s typicky ženskou praktičností a samozřejmostí od jednoho tématu hovoru ke druhému. V jednu chvíli se baví o úskalích sebevraždy a vzápětí si pochvalují lahodný mateřídouškový čaj. S půvabně holčičí hravostí se probírají sbírkou nikdy nenošených šatů, aby nakonec s rozmyslem řádných hospodyněk zvažovaly umístění hrobu tam, kam nikdo nechodí - nechtějí přece vyděsit případného nálezce svých mrtvol. Na stejné vlně je naladěn i režisér Jan Nebeský, jenž někdy inscenaci posouvá až do roviny groteskní nadsázky - kupříkladu když ve scéně s mícháním sebevražedného koktejlu nasypou Věrka s Mirkou prášky do necek a drtí je lopatami. Partnerem obou hereček na scéně je Pavel Magda Pražák, jenž inscenaci zásobuje hudebním doprovodem, promítáním obrázků i zcizujícími komentáři. Škoda však, že v promluvách k publiku ztrácí muzikantskou jiskru, a připomíná tak potulného kazatele, který nedokáže o své pravdě přesvědčit ani sám sebe.
Hrdinky Lenky Lagronové sice směřují k sebevraždě, ale její hra není přitakáním smrti. Miriam je zprávou o překonání samoty. O radosti ze života, jež pomáhá překonávat temnotu číhající za dveřmi. I kdyby to bylo jen na malou chvíli.
|
|
|
|
Zdeněk A. Tichý, Reflex, 7. dubna 2005
|
|