Týdeník Rozhlas
POUTO PROMĚNĚNÉ V POUTA
|
|
|
Vypjatý a silně ambivaletntní je uzavřený svět vyprázdněné lásky a společné existence Matky a Dcery ve hře U cíle rakouského dramatika Thomase Bernharda, inscenované v pražském Divadle Komedie. Skutečný cit v ní absentuje, takže zbývá pouze druhá strana mince – touha „mít“, či spíše „vlastnit“ druhého člověka, která nabobtnala do obřích rozměrů. Bernhardovské obsedantní téma, které se napájí z jeho životní zkušenosti i z poznání obecného pravidla, že moc je vždy založena na vlastnění, sugestivně zpřítomňuje Daniela Kolářová v roli Matky. Její nekonečný monolog vyjadřuje nespokojenost se všemi kolem ní, a i když je plný návratů, variací a odboček, není nudný. Herečka obdivuhodně přesně představuje tvrdou a rigidní stárnoucí ženu, ale ženu. Ženu, kteröu vlastní panovačnost baví, takže si s ní s chutí pohrává. Kolářová nechává hranou laskavostí střídanou se suverénní rezolutností probublávat všechny odstíny ženské zlomyslnosti, nesnášenlivosti i zraňující výsměšné ironie. A to ať po tisící probírá rodinnou historii – nenávist k manželovi, hnus nad ošklivostí svých dětí – či dramatické umění. O něm i o autorovi úspěšné hry – v Matčině i Bernhardově slovníku „Spisovateli dramatických děl“ – mluví tu s trefnou nechutí, tu opovržlivě, aby zranila dceru, která divadlo i mladého muže zřejmě obdivuje. Řeč je pro Matku potvrzením její síly, je jejím hlavním mučícím prostředkem na prázdném jevišti, jež scénograf Tomáš Rusín vymezil pouze zavěšenými kabáty a spoustou kufrů. Ty signalizují přípravy k odjezdu na letní pobyt u moře (jediný každoroční „cíl“ potvrzující životní strnulost – jedou tam už po třiatřicáté, aby se ujistily, že „příliv a odliv je neměnný“) a působí jako symboly zbytečné veteše či iluze o společenském postavení, které hrdinky vlečou svými životy.
Režisér Arnošt Goldflam stálý tok matčiny řeči rytmizuje a člení zvukem, který připomíná práskání biče. Ovládané postavy spolu s herci pak velmi výrazně charakterizuje „mluvou těla“, pohybem; matka je totiž k řeči moc nepustí. Daniele Kolářové je výbornou protihráčkou Vanda Hybnerová v roli Dcery, submisivitou „opracované“ do nepevné pytlovitosti a vyjadřující se především mimikou – když ji matka zraňuje slovy o její ošklivosti, skutečně jí grimasa zohyzdí obličej, jindy zase zoškliví horlivou podlézavostí, a jen když se matka nedívá, proběhne jejím tupým výrazem záblesk nesouhlasu či škodolibé revolty. Pouze menší, převážně němé výstupy má Děvče, služka Gabriely Míčové, zařazená v mocenské hierarchii na nejnižší místo žebříčku, týraná i týranou Dcerou. Projevuje se už jen skřeky – nepatřičně až retardovaně, jako by jí z lidskosti zbývalo jen něco zlomyslnosti a ženské chtivosti.
Dosavadní napětí mezi oběma protagonistkami je zmnoženo špatně skrývanou žárlivou řevnivostí, když pozvání k moři přijme i Spisovatel dramatických děl. Saša Rašilov jej s velkolepou hyperbolou charakterizuje jako ostýchavého až neurotického mladíka, jenž těžce vysoukává slova z úst za pomoci pohybů celého těla. I tento výsostně komický prvek je použit zcela v duchu poetiky kompaktně vystavěné inscenace, z níž se trochu vymyká pouze režisérem připsaná postava přízraku Otce (Hynek Chmelař), která jen mlčenlivě nahlíží stav věcí.
|
|
|
|
Vítězslava Šrámková, Týdeník Rozhlas č. 52/2004, 13. prosince 2004
|
|