Magazín Lidových novin
BRATŘI RODENOVI: KOULET OČIMA A TRHAT KULISY
|
|
|
PRAHA 22. října 2004 Sága rodů Rodenů: Jednomu se daří v Hollywoodu, druhý začínal jako prodavač aut a herec v dětském divadle. Oba se teď sešli ve hře Staří mistři a vzpomínají na svého hereckého praprapradědečka.
Karel Roden (42) dává rozhovory krajně nerad. Hlavně zpočátku na něm byla nechuť hodně znát, ale chvílemi se přece jen rozpovídal.Vedle stručného, až strohého, ale nikoliv arogantního Karla působil jeho mladší bratr Marian (40) tiše a neprůbojně, jako by byl smířený s rolí toho méně slavného. S hereckými sourozenci jsme se sešli u příležitosti jejich inscenace Staří mistři v divadle Komedie. "Chtěl jsem hlavně dělat něco s bráchou.Už jsme spolu sice hráli ve hře Otevřené manželství, ale on je tam jenom chvilku na konci," říká Karel a Marian doplňuje: "Zajímavých her, kde by spolu mohli být dva herci dvě hodiny na jevišti, moc není. A tohle je úžasný text."
* Ta hra podle mě mluví i o potřebě komunikace, o potřebě se vykecat, o osamění a o stáří...
Karel: Myslíte, že Bernhard jako starej člověk se potřeboval vykecat? (zašklebí se)
* Ne, jeho postava osamělého Regera. Chodí třicet let obden do uměleckoprůmyslového muzea, sedá před obrazem Muž s plnovousem a povídá si, tedy spíš vykládá své názory a postoje naslouchajícímu hlídači.
Karel: Není to věc stáří, je to věc postoje.
Marian: V každým jeho textu je nějaká nespokojená postava, která nadává na kulturu, na stát, na zřízení. A čím je člověk starší, tak tím má menší potřebu se ovládat. Říká si, že už je dost dlouho na světě, aby konečně mohl všechno říct lidem, se kterýma se někde schází. A hlavně tomu zřízenci z muzea. Karel hraje také ve hře Wernera Schwaba Lidumor aneb Má játra beze smyslu. Syrová, nesnadno stravitelná, ale působivá hra. Podobný je i Vaterland, poslední český film, který natočil.
* Takové věci se vám líbí?
K: Moc. Hry jako Lidumor jsou zajímavé a je dobře, že se hrají. Divák má možnost vidět trochu něco jiného. Není to moc optimistický, ale člověk se nemůže pořád jenom bavit. Mám rád, když se člověk o něco snaží. A jestli se to povede nebo ne, je pro mě vedlejší.
* Váš otec byl herec, dědeček taky. Kam až sahá historie hereckého rodu Rodenů?
K: Až do osmnáctého století.
M: Záznamy vedou až k našemu prapradědečkovi.
K: Praprapradědečkovi.
M: Měl vlastní společnost. Jmenoval se Vilém Grau, narodil se v roce 1807. Byl světoběžník, hrál v divadlech ve Vídni, Praze, Záhřebu, v Trnavě, Budapešti, Hamburku, ve Štýrském Hradci, ve Lvově i v Krakově. Měl syna herce, ten měl dceru, herečku Annu Šedivou. Ta si vzala našeho dědečka Karla Rodena, který měl hereckou společnost, a tak spolu kočovali. A náš tatínek se narodil na zájezdě v Okříškách u Třebíče. Dědeček si nepřál, aby z něj byl herec, tak ho dali na zemědělskou školu, ale on utekl stejně nakonec k divadlu.
K: Praprapradědečka kritizoval sám Karel Havlíček Borovský. Že trhá kulisy a poulí očima. To nám zůstalo. (vzácně se usměje)
M: A napsal několik divadelních her. Zajímaly by mě, asi si pro ně zajdu do archivu Divadelního ústavu, je jich tam prý asi deset.
K: Asi to nebude nic moc, když tam jsou pořád.
* Třeba to jsou poklady. Mohli byste je třeba...
K: ... hrát! (ironicky) Třeba to bylo v té době jenom nepochopený. On poulel očima, trhal kulisy... tenkrát to asi nedokázali vydejchat. Expresionista.
M: To byl herec bez hranic. A zase takoví budou.
* Karle, vy jste studoval herectví v Anglii. Jak to probíhalo?
K: Takové kondiční hodiny pro lidi z londýnského Národního divadla.
* A jak jste se k tomu dostal?
K: Dostal. Nějak jsem si to zařídil.
* Chtěl jste si zlepšit angličtinu, abyste se snáze dostal k nějaké práci v zahraničí?
K: Třeba.
*V posledních letech je znát, že na expresi, která pro vás byla typická, ubíráte. Proč?
K: Exprese je někdy dobrá, pokud je na místě, ale já už jsem z expresivního herectví trošku unavený. Méně je často více.
* V zahraničních filmech vás exprese doprovází pořád.
K: Oni mě tam do toho tlačí. Ale snad to bude někdy lepší.
* Slyšela jsem, že jste teď natáčel v Rumunsku.
K: Film se jmenuje The Last Drop, Poslední výsadek.
*Hrajete konečně kladného hrdinu?
K: Ano... (významná pauza) německého vojáka.
* Který ve válce střílí do vzduchu?
K: Ne vždycky, ale je to spíš dobrodružnej film. Hraju hodnýho Němce. (usmívá se) Tak to je pěkné.
* S americkou produkcí?
K: Ne. Je to nezávislý anglický film.
* V poslední době jste už pár takových filmů dělal: Dead Fish, Running Scared, Shut up and Shoot me. Máte nezávislé filmy raději než filmy velkých studií?
K: Určitě. Při práci máte daleko víc svobody. A scénáře mně přijdou taky zajímavější.
* V Americe pro vás pracuje agent. Jak taková spolupráce vypadá?
K: Jsme spolu v kontaktu, posílá mi scénáře, řešíme, co je třeba řešit. Kdybych byl tam, bylo by to asi jednodušší, ale funguje to i takhle. Pracuje v agentuře Endeavor, která patří k těm nejprestižnějším.
* Jak funguje taková společnost?
K: To, co ji dělá prestižní, je, že nezastupuje tisíce herců jako jiné velké agentury. Její agenti pracují jako manažeři (rozdíl je např. jen v tom, že manažer herce může podepisovat smlouvy, což za agenta musí udělat právník), daleko víc se mohou věnovat svým klientům. V agentuře Endeavor je asi patnáct agentů, každý zastupuje kolem dvaceti herců, a spolupracují i mezi sebou. Když se jeden z agentů rozhodne vás zastupovat, tak s tím musí souhlasit všichni, pokud jediný řekne ne, nevezmou vás. Když se rozhodnou vás zastupovat, máte schůzku se všemi agenty dohromady, aby vás poznali. Každý má na starosti jedno studio, odkud čte všechny scénáře, a protože zná všechny herce, které agentura zastupuje, může vybrat zajímavý scénář i pro klienty svých kolegů. Je to docela chytře vymyšlený.
* Vy o tom nerad mluvíte, ale zatím je vlastně jen přes vás možné se dozvědět, jak to ve "velkém světě filmu" funguje.
K: Já nevím, jak moc velkej svět to je. A v tom českým pohledu se to všechno smrsklo na Hollywood. Ten dělá v Hollywoodu. Upevňuje si pozici v Hollywoodu. Já jsem na to slovo alergickej.
* Jak silnou máte venku pozici?
K: Pozici? Žádnou.
* Tady od nás vypadá váš úspěch docela velký.
K: To je všechno hrozně pomíjivý. Dá se říct, že mě tak nějak znají.
* Takže už nemusíte chodit na castingy?
K: Už dlouho jsem žádný nemusel dělat.
* Je možné dostat se na špici, i když má člověk akcent?
K: Já nevím, co je špice.
* Tak řekněme aby se stal světoznámým.
K: Tak, že mě budou lidi znát? To je možný. Může se to stát, ale neříkám, že se to stane. Je to věc náhod. Můžete udělat úspěšnej film, role bude dobře napsaná... Může se to stát ze dne na den, nebo taky nikdy. Akcent je ale podle mě nejmenší problém.
* V USA jsou silné herecké odbory SAG (Screen Actors Guild), kterých jste členem. Je důležité v nich být?
K: Někdy se bez toho neobejdete. Ale když vás hodně chtějí, tak i to se dá řešit. Prostě z vás udělají tzv. čekatele na členství v odborech a s dalším SAG filmem (u těch se členství v odborech vyžaduje, zatímco v nezávislých filmech to nebývá podmínkou) se automaticky stáváte členem. Samozřejmě po zaplacení poplatku.
* Znáte někoho z Východu, kdo se v Hollywoodu prosadil?
K: (prudce) My nejsme z Východu, my jsme střední Evropa.
* Tak pardon. Z postkomunistických zemí?
K: I to zní hnusně, ale to už je pravda. (zasměje se) Samozřejmě. Ale cizinec jako cizinec, ve výsledku je to jedno. Rusy hrajou často Angličani. Je jedno, jestli je to Angličan, Rus nebo Čech, nikdo to v Americe nepozná.
* Ve vašem představení říká Reger, že Češi v sobě mají to "nejhorší" z Rakušáků a ještě jsou na to hrdí. Vy jste v zahraničí mluvil se spoustou lidí, jak se na nás dívají?
K: Oni se vždycky ptají, jak jsme na tom, a já odpovídám: Tak jako vy, jsme na tom poměrně dobře. Vzpomínám si, jak mě zaskočilo, jak mi bylo nepříjemný, když se na jedné večeři v L. A. s hlavou New Line Cinema Bobem Shayem začalo mluvit o Vladimíru Železném. Železný je okrad` a oni si na to dávají dobrý pozor. Jako Čechovi mi to moc velkou radost neudělalo.
* Ale snad znají i jiné lidi.
K: Naštěstí ano.
* Mariane, vy jste se k herectví dostal velkou oklikou - nejdřív jste se vyučil prodavačem motorových vozidel, pak jste dělal hasiče.To bylo volání rodu tak silné?
M: Já to neumím pojmenovat. Asi to byla potřeba to zkusit, jestli jsem třeba něco nepropás`. Dělal jsem práci, která mě bavila, ale pak mě bavit přestala, a když se v tom okamžiku objeví někdo, kdo vám nabídne práci jinou, tak do toho jdete.
* A vám někdo nabídl hraní?
M: Ano, za mnou přišel ředitel táborského divadla, jestli bych nechtěl hrát divadlo pro děti. Řekl jsem si, že před dětma se nemusím stydět, tak si to vyzkouším. A zjistil jsem, že mě to hrozně baví. Pak jsem vystudoval konzervatoř a chtěl jsem odejít zpět do Budějovic. Ale dostal jsem nabídku z Prahy, tak jsem zůstal.
*Váš bratr jednou říkal, že herec není předurčen k tomu, aby byl šťastný. Jste šťastný?
M: Ta radost a štěstí jsou ošemetný. Herec je někdy šťastný hrozně moc, když má pocit, že se mu něco povedlo, nebo uvěří někomu, komu se to líbilo. Ale za dva měsíce udělá jinou práci, která se tak nepovedla - špatný výběr hry, špatný režisér, nebo on sám je špatný... Hodně záleží na lidech, se kterýma děláte. A potom, většina herců je velmi senzitivních a citlivých, všechno se jich dotýká. Ale někteří herci jsou tvrďáci a nemají s tím nic společnýho.
K: To mluvíš o mně? (směje se)
* Jak jste to myslel?
K: Tak, že nikdy nevíte, jestli to děláte dobře. Je tolik možností, jak to zahrát. Nikdy si nejste jistá. Je to všechno pomíjivý, člověk do toho tolik vloží a nikdy neví, co je to správný. (odmlčí se) Jinak jsem spokojenej.
* Takže nějaké pocity štěstí zažíváte?
K: Samozřejmě.
* Třeba včera, kdy jste měli čtyřnásobnou děkovačku?
M: Lidi tleskají vždycky.
* Někdy ale dlouho nebo zběsile, jindy vlažně a krátce.
K: V divadle je těžký říct, co je dobrý. Jeden vám řekne, že je to hezký představení, jinému přijde hrozné. Já zažívám pocity euforie, když něco dělám, když pracuju, to mě těší a jsem šťastný. (mluví důrazně se spokojeným úsměvem). Ale víc si to užívám u filmování, kdy se to tvoří postupně, člověk musí přemýšlet jinak. Všechny ty drobné detaily, to mě naplňuje, těší, to je euforie. Nejhorší jsou volný dny, kdy sedíte na hotelu a netočíte, to je peklo. Já radši pracuju.
* Říkáte, že euforii vám přináší hlavně filmování, tak co vás pořád nutí hrát divadlo? Je to komplikované pro vás i pro divadla, už jen třeba sladit termíny.
K: Protože to spolu souvisí. Neříkám, že film je lepší než divadlo, nebo že divadlo je základ. Já si můžu v divadle spoustu věcí vyzkoušet, beru to trochu jako trénink. Zvlášť když člověk může dělat hry, do kterých se málokdo pouští. Nejsou moc veselé, ale je přes ně možný něco sdělit. To je úžasný.
* Reger, váš hrdina v Mistrech, dští mimo jiné síru na teoretiky umění. Jak vnímáte recenze a kritiky vy?
K: Většinou je mi to jedno. Já sám se sebou obvykle nebývám spokojený, takže mně kritika nic nepomůže vyřešit.
*Takže zatímco proces vzniku vám přináší euforii, výsledek jen zklamání?
K: V divadle někdy, u filmu často.
* Udělal jste někdy film, který by vás ve výsledku uspokojil?
K: Myslím si, že jsem ještě neudělal film, u kterého bych byl stoprocentně spokojenej. Ještě ne. Doufám, že jednou jo. Vždycky se najdou lidi, kterým se konkrétní film nebo divadlo líbí, i ti, kterým se to nelíbí a kus zkritizujou. Třeba Staré mistry. Jistě že si lidi můžou jenom přečíst knihu, ale já myslím, že je úžasný, že se něco zdramatizuje a člověk má pak možnost to i vidět. Je to sdělný. Já nechápu, že se někoho třeba dotkne, že je to původně psané v ich-formě a my si to dovolujeme hrát jako dialog.
* Narážíte na velmi zápornou recenzi v Divadelních novinách.
K: To napsal pán bez fantazie, kterej má sedět doma a takové knihy si jen číst.
* Teď mluvíte přesně jako vaše postava z Mistrů.
K: Však já už ho taky za chvíli hraju.
|
|
|
|
Lenka Nejezchlebová, Magazín Lidových novin 22. října 2004
|
|