Týdeník Rozhlas
KŘEHKÉ JSOU HRANICE LIDSTVÍ (KANIBALOVÉ)
|
|
|
Nejnovější inscenace Pražského komorního divadla lze považovat za vrchol první ze čtyř sezon, po které mu byla pražským magistrátem dána možnost působit v prostorách Divadla Komedie. A to za vrchol estetický i etický.
Kanibalové - poprvé uvedení v roce 1968 v New Yorku - jsou dnes již klasickým titulem reflektujícím holocaust. Jejich autor George Tabori, německy píšící maďarský Žid žijící postupně v Německu, Anglii, USA a opět v Německu, je věnoval památce svého otce, který zahynul v Osvětimi. Tam je také příběh hry situován.
Režiséru Janu Nebeskému se podařilo za vydatného přispění dramaturgyně Kateřiny Šavlíkové a scénografů Jana Štěpánka a Jany Prekové jednoduše a přitom účinně realizovat náročný způsob dramatikova traktování, kdy hrůzná historka o "vaření zabitého spoluvězně" osciluje mezi bezprostředním předváděním a vyprávěním dvou přeživších. Vše se odehrává před bílým plátnem, které tvoří horizont scény a evokuje (například tím, že je na něj promítána ještěrka - symbol paměti) onen odstup rozvzpomínání, přitom však zároveň ostře konturuje každou jevištní akci, každé gesto. Dramatický boj mezi lidskostí a animalitou, jenž mezi postavami i v duši každé z nich probíhá, je plný vášně, ironie a jiskřivého černého humoru a dobře vedení herci rozžíhají mnohé jeho protikladné stránky. Zvláště se při tom daří Aloisu Švehlíkovi v roli Strýčka, jenž brání základní lidské hodnoty, Karlovi Dobrému ztělesňujícímu Studenta medicíny a Romanu Zachovi coby živočišnému Cikánovi, který zdánlivě nemá žádné kulturní návyky a zábrany.
Nebeský je mistrem jevištních metafor, leč některé své inscenace jimi zahlcuje k nesrozumitelnosti. Tentokrát s nimi ale pracuje s mírou a přesně: díky nim nikdy nesklouzne na drastičnosti motivů k dnes módnímu naturalismu a příběh o holocaustu právě pomocí scénických metafor povyšuje na podobenství. Na obraz lidství jako neustále probíhajícího zápasu Dobra a Zla.
...
Obě inscenace rozhodně stojí za to vidět, a protože ta první vznikla ve spolupráci s ústeckým Činoherním studiem a za účasti jeho herců, je možné ji zhlédnout nejen v Praze, ale i v Ústí nad Labem.
|
|
|
|
Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas, 19. června 2003
|
|