Právo
V KOMEDII UVEDLI BERNHARDOVU HRU O ZTRÁTĚ CITU
|
|
|
Hry Rakušana Thomase Bernharda (1931 - 1989) mluví Čechům z duše. Jak je nám Bernhardova dramatická tvorba blízká, dokazuje nejnověji česká premiéra U cíle (1981) v Divadle Komedie. Severní sousedé jako by autorovi vynahrazovali domácí nepřízeň.
PRAHA - Režie generační názorové konfrontace na téma vyčpělosti pseudointelektuální společenské honory se ujal Arnošt Goldflam. U cíle má stejnou dramatickou sílu jako jiná autorova díla, jako byly hry Ritter, Denne, Vos a Divadelník i do naha rakouskou mentalitu svlékající Před penzí či Náměstí hrdinů.
Myšlenku nahrazuje proud slov
U cíle nepřináší podobnou politickou provokaci, nemilosrdně se otírající o rakouskou minulost třicátých nebo čtyřicátých let. Namísto koketérie s nacismem stejně nemilosrdně kritizuje prázdné na názory na život, umění i vztahy.
Matka (Daniela Kolářová) je prototypem osoby, která kolem sebe dokáže potlačit jakékoli živější hnutí. Poslouchá jen vlastní proud řeči a lidé kolem ní se proměňují buď v loutky (Dcera v podání Vandy Hybnerové) nebo v otupované bytosti (Spisovatel dramatických děl v podání Saši Rašilova).
Choroba je nakažlivá. Dcera vybíjí vlastní bezmoc v matčině přítomnosti na zcela bezduchém služebném Děvčeti (Gabriela Míčová).
Výsledkem je ztráta schopnosti komunikovat. Za všechny epizody jenom ta, v níž Dcera vystupuje z ulity a troufne si zazpívat. Zaujme Spisovatele, jehož pozornost je ale vzápětí znovu rozvrácena přívalem Matčina uvolněného splachovadla slov. Dominuje vnitřní svět prázdnoty, nevíry v cokoli, podrážděnosti, nenávisti k okolí, ale i k sobě (Matka).
Bravurní výkon Daniely Kolářové
Goldflam rozsekal jednotlivé epizody ostrými zvuky gilotinujícími území bezduchosti i divákovo unavené vnímání zarputilého toku slov. Obrovskou sumu textu zvládla, až na několik premiérových škobrtnutí, naprosto bravurně Daniela Kolářová v jejím po listopadu 1989 jednoznačně dominantním hereckém partu. Sedmdesát stránek převažně monologů a jenom kusých dialogů Matky se Spisovatelem a s Dcerou obdařila přesnou dávkou společenské nesnášenlivosti - a nesnesitelnosti.
Vanda Hybnerová po vynikajícím partu v Auburnově Důkazu (Divadlo v Řeznické) má v inscenaci U cíle mnohem méně prostoru, ale znovu přesvědčuje, že herecky dozrála. Úměrně k rozměrům rolí podílejí se na obrazu celku neoddělitelně také Rašilov a Míčová.
Bělostně expresívní scénu s předimenzovanými židlemi a stolem (prostor pro žvanění), s prosvětleným pozadím a s tím vším barevně sladěné kostýmy vytvořili pro Goldflamovu inscenaci Tomáš Rusín a Kateřina Bláhová. Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie přivedlo na svět zatím nejdiváčtější inscenaci. Naléhavou, aktuální.
Divadlo Komedie Praha - Thomas Bernhard: U cíle. Přeložila Daria Ulrichová. Režie Arnošt Goldflam, dramaturgie David Jařab, hudba Michal Nejtek, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Kateřina Bláhová. Česká premiéra 9. října 2004.
|
|
|
|
Jiří P. Kříž, Právo 14. října 2004
|
|