Lidové noviny
ŠVEJK, FILM, HOSPODA A GARNIZONA
|
|
|
Divadlo Komedie uvedlo jako poslední premiéru sezony Švejka v režii Tomáše Svobody
Na počátku jevištní produkce Divadla Komedie nazvané Švejk byl (krom ovšem Jaroslava Haška) film Karla Lamače z roku 1926 a Vyskočilova představa divadla jako pohostinství.
Označení za scénický remake není (na rozdíl od předchozí inscenace Ukřižovaná) přesné. Spíše jde o trojí variaci na téma Švejk na garnizoně, situovanou do hospody a konfrontovanou s němými filmovými výjevy (občas dabovanými trojicí jevištních Švejků).
Filmová inspirace je přesto podstatná: němota filmu si vynutila groteskně nadsazené charakteristiky vojenských šarží i paradoxního hrdiny samého(vynikající Karel Noll svou provokativní dravostí ničím nepřipomíná pozdějšího úsměvně idylického Rudolfa Hrušínského) a předznamenala drsné ladění divadelní inscenace Tomáše Svobody.
Radeckého marš i Modlitba pro Martu
Hospodské prostředí pak dodává celé produkci lidově pokleslý a svým způsobem nadčasový kolorit. Tím spíše, když vedle oblíbených pochutin tohoto prostředí - špekáčků, piva a v přídavku i vepřové hlavy, jsou servírovány i osvědčené hudební kousky starorakouské (samozřejmě Pochod Radeckého), prvorepublikové i z nedávné minulosti (Modlitba pro Martu), jejichž temperamentním a hlučným provedením nezůstal dechový orchestr nic dlužen svému jménu Žižkovská smršť.
Z Haškova rozsáhlého a nedokončeného románu si vybrali inscenátoři úryvky z jediné kapitoly, pojednávající o tak říkajíc institucionální manipulaci malého, obyčejného, vojensky řečeno řadového človíčka. Téma příznačné a věčné.
Nejdříve vypráví příběh maminka jako pohádku k uspání dítěte (čitelná narážka na idylizující interpretace krutého díla), poté se trýznění opakuje ve střídavém podání tří Švejků. Všichni jsou oblečeni do vojenské kazajky (nahoře) a podvlékaček (dole, doslova i obrazně). Vyměňují si pouze vojenskou čepici na znamení, kdo je momentálně předmětem agrese zbývajících dvou, kteří načas převzali ten vděčnější úděl.
Pokaždé máme před sebou (vzhledem k nepolapitelnosti postavy) trochu jiného Švejka. Robustní Dan Dittrich vyjadřuje jeho obžernou a nezdolnou vitalitu mimo jiné i tím, s jakou vervou hubí zástupy vší na svém mohutném břichu, kde se podle Haškova postřehu vši nejvíce drží. Vasil Fridrich postihuje tlumenými gesty a plachými pohledy Švejkovu potměšilou mírnost a Jiří Štrébl to nejnápadnější a nejpodstatnější - agilní schopnost bezděčným vtipem a parodií přivádět věci ad absurdum. Rozhodnutí inscenátorů nevyprávět Švejkovy vybrané příhody (což většinou nedopadne na divadle dobře), ale soustředit se na typickou jednotlivost, umožnilo povýšit část na celek a propůjčit jí modelovou platnost.
Sblížení a prolínání aktérů a diváků v těsném jevištním prostoru doslova na dotek, jejich společné obcování při poslechu hudby i při konzumování jídla a pití vytvořilo vzájemnost, která nedovoluje myslet si, že se nás to netýká, že jde jenom o podivné úkazy z anno dazumal.
|
|
|
|
Zdeněk Hořínek, Lidové noviny 30. června 2004
|
|