Respekt
V DIVADLE KOMEDIE PADNUL POSLEDNÍ VÝSTŘEL
|
|
|
Divadlo Komedie se loučí stylově: jejich poslední večírek je bizarně magický a nepadne na něm ani slovo - přesto se pobavíte a dozvíte se hodně o nás i o době, ve které žijeme.
Výchozím bodem poslední inscenace je „němý text“ Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli od jednoho z kmenových autorů divadla Petera Handkeho. Mnohomluvného rakouského provokatéra k ní inspirovalo odpoledne, které proseděl s vínem na kavárenské terase v italském městečku Muggia. Pozoroval život na místním náměstí, až dospěl do stádia, kdy mu - jak vzpomíná - každá maličkost připadala příznačná pro fungování světa.
Umělecký šéf Dušan D. Pařízek „nejmenované náměstí“ udělal přímo z jeviště Divadla Komedie a do rolí těch, kteří se na něm setkávají a míjejí, obsadil postavy z mnoha her, které zde spolu s Davidem Jařabem uvedli. Útržky jejich osudů a situací tak tvoří obraz celé společnosti, současně jsou rekapitulací desetiletého působení divadla, připomenutím, jak viděli svět tamní tvůrci. Pochyby o „možnosti dorozumění“ a otázky po smyslu naší existence jsou současně i otázkami po smyslu a limitech divadla. Kam zamíří ze symbolického náměstí postavy, jež tu byly ještě naposled uvedeny v život?
Inscenace o „světě v kostce“ vskutku začíná obří dřevěnou krychlí, která se objevila v několika hrách. Její stěny se s bouchnutím rozloží na podlahu, zrodí herce a spustí se orloj desítek výjevů, v němž se realita se střídá se sny, erotika se strachem, divokost s rezignací a tragédie s groteskou. Ženy předvádivě kamsi míří, dva stařečci s berlemi spolu závodí, sestavu fotbalistů od Elfriede Jelinekové střídá „sestava Židů“ od George Taboriho. Josef K. je znovu popravován, Roman Zach s Ivanou Uhlířovou se pevně zaklesnou a bojují o chvíli vzrušení.
Navazované vztahy záhy končí, jindy je čeká stejně letmé pokračování v další inkarnaci. Inscenace s industriálním doprovodem Ivana Achera připomíná jakési pohybové rekviem za prchavostí života či slavnou Tančírnu, pro divadlo mnohokrát adaptovaný němý film Ettore Scoly - kde se za zvuků dobové hudby prolíná "malý" osobní život pravidelných návštěvníků typické pařížské tančírny s během "velkých" dějin.
Na první pohled se zdá logické, že z představení v Komedii si nejvíc odnese ten, kdo tamní repertoár zná, takže může v paměti dohledávat původ figur a vzpomínat. Ale představení funguje samo o sobě; dokonce je možné, že si „neznalý“ divák inscenaci prožije víc. Může ji vnímat jako esteticky čistý obraz, bavit se gagy, pokoušet se dekódovat smysl situací a intenzivněji cítit osamělost postav vytržených ze svých příběhů.
Komedie objevila a vychovala řadu skvělých herců, ale jejich výkony se nikdy nedaly označit za tradiční „herecký koncert“, dokonce ani za klasické herectví. Vždycky byli hlavně součástí týmu a celkové vize, kterou pomáhali naplnit. Tentokrát jako by byli osvobozeni a konečně se mohli před publikem pořádně předvést. Jejich „řádění“ a převlékání kostýmů však není jen rozlučkovou manýrou, ale současně i komentářem, jak se oním smyslem čím dál tím víc stává naše marnivost a ego.
Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli potvrdila to, co bylo podstatou úspěchu a jedinečnosti Komedie. Umění vybírat si silné a nejednoduché autory, nacházet k nim současné klíče a vytvářet uhrančivé obrazy, které nás ukazují jako jedince formované vyšinutou současností i dědictvím středoevropského prostoru.
Šampaňské na konci inscenace je zasloužená oslava i poslední výstřel; každopádně v obou případech by měly špunty trefit někoho na magistrátu. Pražští radní prohlašují, že nechtějí podporovat průměr, ale tady promarnili šanci, aby to dokázali.
|
|
|
|
Pavel Kroulík, Respekt, 28. června 2012
|
|