Skip Navigation Links
Mladá fronta dnes

SOUBOR SE LOUČÍ DŮSTOJNĚ, DIVOCE, BEZE SLOV

 
Současná sestava v pražském Divadle Komedie po deseti letech končí. V závěrečné hře ožijí postavy skoro ze všech inscenací.

Původní koncept scénické úvahy beze slov „Hodina ve které jsme o sobě nevěděli“ od Petera Handleno měl premiéru v roce 1992 ve vídeňském Burgtheateru a zahrál si v ní i Pavel Landovský. Nejde o drama jako takové, ale obdobně jako v případě Tančírny od Ettora Scoly spíše o podnět či ideu, jak zachytit prchavost času, jak na jeviště přenést krátké okamžiky vztahů a osudů, jež se protínají a míjejí na náměstí malého města. Pro režiséra Dušana Pařízka tvoří náměstí samo jeviště Divadla Komedie.

Na začátku se rozevřou a na zem spadnou velké desky, jež ve svém středu svírají celý soubor. Herci se rozprchnou do všech stran a na scéně zůstane jen Dana Poláková v bílých šatech. Po celou další hodinu vcházejí na jeviště, potkávají se, střetávají, komunikují a míjejí se postavy snad se všech inscenací, jež se tam za éry vedení Dušana Pařízka a Davida Jařaba objevily. Jako by divák sledoval jejich reinkarnace. Minulý, současný i budoucí život, jenž zůstal navždy zakódován v tomto prostoru. V přímém přenosu je vidět tříštící se zrcadlo odrážející minulé desetiletí.

Zvuky kytar i těl
Současně divák vstupuje do světa za tímto zrcadlem. Je to svět magický, plný humoru, jízlivosti a groteskního hereckého nadhledu. Ale také plný mystiky, erotiky, divokosti, strachu a bolesti. Divák jej vůbec nemusí porovnávat s minulými inscenacemi ani znát původ situací či postav. Jevištní dění funguje samo o sobě a otevírá otázky po smyslu divadla a lidské existence vůbec. Je možné se dorozumět, je možné se potkat a dotknout, je možné slyšet se?

Inscenace pochopitelně na otázky neodpovídá. Nabízí herecky bohatý obraz situací a gagů, jež si každý divák musí dekódovat sám. Anebo jen sledovat dění a bavit se vynikajícími etudami. Třeba když Hynek Chmelař s Jiřím Štréblem úporně přecházejí jako dva stařečci přes jeviště a závodí, kdo bude první. A při cestě jeden z nich padá a umírá. Nebo když Roman Zach s Ivanou Uhlířovou zápasí o zvuky kytary i svých těl. Postav a střípků jsou desítky, možná stovky. Silná je chvíle, kdy přes jeviště přechází herci v čele s Gabrielou Míčovou, jež nese nad hlavou červené sofa ze hry Světanápravce. Jako by kolem tančil pohřební průvod z Bergmanovy Sedmé pečeti.

Představení však vůbec není nostalgickou připomínkou. Je spíše jakousi pavučinou času, který byl a který zůstává. Nádherné, chvílemi pitoreskní, chvílemi aristokratické, vysoce estetizované, přitom divácky vstřícné, komunikativní „čisté“ divadlo.
 
Vladimír Hulec, Mladá fronta dnes, 16. května 2012

 
 

Klub

Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, Tel: +420 224 222 484-5, pokladna: +420 224 222 734 PO-PÁ 12:00-20:00, SO-NE dvě hodiny před představením