Divadelní noviny
DUŠAN DAVID PAŘÍZEK: MALÁ MYSL JE NADNÁRODNÍ JEV
|
|
|
Na jaře tohoto roku oznámil definitivní konec „svého“ Divadla Komedie. Po této sezoně odejde z divadla tým, který tam nastoupil 1. srpna 2002. Už to by bylo téma pro rozhovor. Mě však Dušan David Pařízek, kterému 10. srpna bylo čtyřicet let, zajímá déle a hlouběji. Sleduju jeho práci od doby, kdy v Divadle Na zábradlí uvedl Schwabovy Prezidentky, které jsou – pro mne – iniciační inscenací nejen pro něj, ale celého českého divadla přelomu tisíciletí. Jí končí léblovská a Pitínského postmoderna a do českého prostoru vchází úplně jiná – chladně odosobněná – estetika. Že v osobě Dušana Pařízka v sobě nese i formální vycizelovanost, intelektuální preciznost a analytickou důslednost, je dáno mimo jiné tím, že Pařízek v německojazykových zemích od roku 1974, kdy tam jeho rodiče (otec je herec a režisér) emigrovali, žil. Vzhledem k osobnímu ladění našeho setkání pro Divadelní noviny a proto, že se s Dušanem Pařízkem dlouho známe, jsem – výjimečně – zvolil v tomto rozhovoru formu tykání.
Kdy jsi přijel po listopadu 1989 poprvé do Československa?
Začátkem ledna ’90. Byla to společná cesta s rodiči. Zůstali jsme tři dny – a noci – v Praze a posléze pokračovali do Brna a do Zlína. V Praze jsme bydleli na Hradčanské v bytě, který patřil otci jednoho pražského kamaráda mého strýce Milana. Zažil jsem tam první lekce z podnikavosti zmírajícího socialismu. Anebo první projevy hospodářského ducha rodící se demokracie. Při odjezdu do Brna jsme se od starého pána dozvěděli, že byl kvůli nám jednoduše deportován na chalupu, kam se mu strašně nechtělo – leden, zima, vafky v hajzlu, trápení důchodců a podobně. Syn se s ním pohádal, že za to od mého strýce Milana přece vyinkasoval tučnou odměnu, protože chtěl uchránit bráchovu rodinu před nocováním v pražských hotelech. Starý pán nejprve za tuto indiskrétnost seřval svého syna, pak mu bylo tak trapně, že si při předávání klíčů vylil zlost i na nás. Syn si nechal všechno líbit, my nikoli. Pánům jsme nakonec nabídli nějaké peníze. Najednou ticho. Lehce dotčené poděkování, přijetí peněz a přání hezkého dne. Nádherné – bytové – divadlo. V Brně jsme zaparkovali o tři hodiny později na Zelňáku a šli s tátou do pivnice ve Špalíčku, kde si dal těsně před odchodem do emigrace s Ivem Osolsobě poslední pivo. Přivítalo ho několik kolegů včetně zmíněného pana Osolsobě, který se ptal: No, Dušánku, jak jste se v té Austrálii měli? Večer ve Zlíně mi děda Rudolf vysvětlil, co si o tom všem mám myslet: Praha, Brno… – samý blb. Minulost a poznání v jednom.
A co české divadlo? Jak na tebe tehdy působilo?
Během prvního pobytu jsem viděl tři divadelní představení – Jak se vám líbí v Národním, Havlovu Žebráckou operu v Činoherním klubu a Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma na Zábradlí. To všechno dohromady tvořilo jeden zvláštně komplexní – a kompletní – divácký zážitek o třech obrazech. Býval jsem tenkrát ještě hodně náročný a také přesvědčený, že si musím vždycky o všem něco myslet. Možná jsem měl jednoduše hodně zkreslené představy a nesplnitelná očekávání. Rodiče mě totiž v 80. letech zásobovali tím pro ně nejpodstatnějším, abych neztratil úplně kontakt s českým prostředím. Prarodiče a známí nám posílali záznamy představení Bolka Polívky a Činoherního klubu, doma jsme se dívali na filmy české nové vlny. Návštěva Národního divadla byla z tohoto úhlu pohledu pro mne (ne-)kulturním šokem. Představení nemělo názor. Uvádět – a dívat se na – něco takového v tehdejší době jsem považoval za ztrátu času. Jiné to bylo v Činoherním klubu, tam na mě doslova dýchla 60. léta. Tak nějak jsem si divadlo v Praze představoval. A Zábradlí a Jan Grossman byli láskou na první pohled. Inscenace byla nemilosrdná, zpřítomněný Mandelštamův osud se mi jevil jako důstojný apel, jako snaha o vyrovnání se s minulostí a pojmenování mravního a duchovního rozkladu tehdejší doby. Nic aktuálnějšího jsem z kraje devadesátých let v Praze neviděl.
Proč ses rozhodl studovat nejprve divadelní vědu (v Mnichově) a až poté divadelní režii (v Praze)?
Divadlo jsem zpočátku vnímal téměř výlučně perspektivou tátových prací. Když tě jako dítě vozí z jednoho festivalu na druhý, když se naučíš rozeznávat divadla v Nizozemí, Rakousku, Německu podle kvality a obsluhy v závodních jídelnách – a podle toho, zda ti k první porci ochotně přidají nášup, či nikoli – tak to jinak asi ani není možné. V době, kdy jsem začal vnímat, že vedle tátových prací existuje i jiné divadlo, prožívalo Německo jednu z největších hospodářských a politických krizí. Doba studentských hnutí konce šedesátých let sice skončila, ale na ulicích bylo přesto živo: nezaměstnanost, demonstrace, pouliční boje o první obsazené činžovní domy. Pryč bylo počáteční nadšení z mimoparlametárního odboje šedesátých let a nastoupil strach z terorismu „made in Germany“. Divadla toho všeho byla plná. Všechno se měnilo. Ne jako dnes, kdy se paušálně zatracuje všechno staré a bez podstatných důvodů fandí čemukoli novému, hlavně že je to „mladé“. Nastupující generace měla tenkrát téma, divadlo se stalo politickým fórem. Tato motivace odstartovala poslední skutečnou evropskou divadelní reformu – německý „Regietheater“ sedmdesátých a osmdesátých let. Pro současné, politicky a společensky angažované divadlo, jak ho já vnímám, to bylo normativní období. A asi jeden z důvodů, proč se divadlem vůbec zabývám.
Proč ses tedy rozhodl studovat DAMU, a ne nějakou divadelní školu v Německu?
Proč Praha? Kvůli Janu Grossmanovi a jeho Divadlu Na zábradlí. České divadlo mělo sice v té době „dobojováno“, ale v případě Jana Grossmana zůstalo stále živé. On – a samozřejmě i Václav Havel – zpochybnili v Largu desolatu nebo Pokoušení mýtus českého disentu. Bylo to víc než otevřené a sebemrskačské bilancování. Vyčistili stůl, aby se mohlo jít dál.
Možná jsem také tenkrát hledal své kořeny. Možná jsem ale jednoduše chtěl být při něčem, co – podle mne – mělo smysl. Nevím, čím jsem se o to zasloužil, asi jsem měl jenom jako obvykle štěstí, ale už při první návštěvě Prahy jsem se seznámil s Janem Grossmanem. Po několika dalších setkáních v následujících letech mi navrhl, abych se jako stážista – asistent režie zúčastnil zkoušení Kupce benátského. Bohužel k tomu už nedošlo, neboť pan Grossman zemřel. Snaha „institucionalizovat“ mé pobyty v Praze se mi pak poněkud vymkla z rukou. Pracoval jsem jako asistent Otomara Krejči a během toho se mi přihodilo, že jsem najednou odevzdal přihlášku na DAMU.
V té době byl už na Zábradlí Petr Lébl. Jak jsi jej a jeho inscenace vnímal?
Pro mě byl Petr klasickým exponentem postmodernismu, který ovládl divadlo koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let: volný a mnohdy ničím neřízený tok asociací vyvolaný snahou o přečtení a pochopení textu byl přenesen na jeviště. Někdy to generovalo další a další významové roviny, jindy nezřízenou zábavu, v krajních případech i nevídanou „cochcárnu“. Na západě se o vyznavačích tohoto směru říkalo, že mají anything goes-Mentalität.
Myslím, že tehdejší Praha potřebovala Petra Lébla a jeho poetiku jako sůl. Ve známém divadle byl nastolen úplně nový pořádek. Když se to nedařilo, Petr háklivě reagoval. Pamatuji si jeho rozladěné reakce po instalaci pamětní desky Jana Grossmana. A upřímně – mám pro to pochopení. Přesto – anebo právě proto – bylo dobré na divadlo tu desku pověsit. Střet starého a nového byl potvrzen. Život je změna a divadlo musí se životem alespoň v rámci svých omezených možností držet krok. Pro někoho to může být otřepaná fráze, pro mě je to – možná v dnešní době poslední – devíza divadla. Je pomíjivé a jako žádné jiné médium v sobě nese předurčenost k jistému konci. Touto skutečností by se mělo zabývat, mělo by ji přijímat. Proklamace životaschopnosti a vědomí konečnosti, permanentní tření začátku a konce. Moc se toho v této souvislosti dodnes nezměnilo: takové střety Praze chyběly a chybí, proto mělo Léblovo Zábradlí v 90. letech tak výjimečné postavení. Jeho inscenace, Zdeněk Petrželka s pseudonymem J. A. Pitínský, kterého Petr jako jednoho z mála lidí a režisérů vedle sebe snášel, a soubor, který jejich relativně odlišnými poetikami doslova „žil“. A nejenom soubor. I ředitelka, dramaturgie, technika, dokonce barmani… Zábradlí bylo obrazem Petrova uvažování a cítění. Pro všechny zúčastněné se stalo doslova lifestylovým rozhodnutím.
Ptám se tak důsledně proto, že první inscenací, jíž se zformovala značka Pražské komorní divadlo, byly Schwabovy Prezidentky, které měly premiéru právě na Zábradlí. To asi nebyla náhoda…
Inscenaci jsme začali zkoušet koncem května 97 s tím, že jsme měli mít premiéru ve Studiu Divadla Labyrint v polovině září. Koncem června mi ale tajemnice oznámila, že u nich premiéru bohužel mít nemůžeme, protože to nejde. Jiného odůvodnění se mi nedostalo. Student 3. ročníku DAMU, který chce nazkoušet se svými spolužačkami „nehratelný“ text, asi nic jiného nemůže očekávat. Oznámil jsem holkám, že s tím nemohu do začátku sezony nic udělat, a požádal je o trpělivost. Koncem srpna jsem navštívil Doubravku Svobodovou a vylil jí své srdce. V kontaktu jsme byli už dřív, protože jsem chtěl s Marií Málkovou a Vladimírem Markem nazkoušet Müllerův Kvartet. Na Zábradlí to tehdy nikoho nezajímalo, svou zarputilostí jsem se ale pravděpodobně zapsal do Doubravčina vědomí. Jednání o Prezidentkách bylo rychlé. Doubravka tehdy ironicky konstatovala, že jí naprosto neznámý „samozvaný“ režisér nabízí tři studentky DAMU a fekální drama. Zeptala se, zda nám bude stačit deset dní na jevišti. Proč to udělala, nevím – ale jsem jí za to dodnes vděčný. Myslím, že ji to rozhodnutí i něco stálo. Někteří její kolegové byli proti, Petru Léblovi uvádění inscenace vadilo. Když o tom tak uvažuji, vlastně jsme s Petrem po premiéře Prezidentek přestali komunikovat. Bohužel.
Svou sebevraždu však zinscenoval právě nad scénou této inscenace, kterou jste tam měli postavenou, a dokonce jste pod ním – aniž jste to věděli – jedno představení odehráli…
O tom nechci mluvit.
Myslím, že i o takových událostech se má mluvit. Zvlášť když – myslím si – se otiskují do tvé umělecké cesty. Kdy jste zjistili, co se stalo?
Po představení se bourala dekorace, což jsme většinou dělali společně s externisty, kteří nám se stavbou pomáhali. Jeden náš kulisák, Vašek, za mnou najednou přišel a povídá, že v provazišti někdo visí. Nejprve jsem si myslel, že si ze mne dělá legraci. Pak jsem si ho dobíral a řekl mu, že je v divadle, že je strašpytel, že se nemá čeho bát. Nedalo mi to však a šel jsem se podívat na jeviště. Pak jsem vyběhl nahoru, do malé místnosti na úrovni provaziště, která je přístupná z druhého patra. Detaily popisovat nechci. Do příjezdu Doubravky jsem odháněl od divadla bulvární novináře, kteří se po nahlášení události prakticky okamžitě objevili.
Co si z té noci nejvíc vybavuješ?
Na ochoze nad jevištěm ležící podobiznu Kurta Vonneguta, kterého jsem si prvně spletl s Čechovem. Někdy ti to moc nemyslí. Anebo naopak: někdy ti to myslí až moc. A – prosím – dost už.
Deset let poté, na festivalu …příští vlna/next wave… v roce 2009 jste v rámci programu Pocta Petru Léblovi uvedli ve zkušebně Divadla Na zábradlí text Thomase Bernharda Amras. Proč jste si vybrali právě tuto povídku?
Za to přece můžeš ty, Vladimíre. Zúčastnil ses v únoru 2009 Biografu Bernhard 31–89. Naše snaha o opožděné rozloučení s Thomasem Bernhardem tě oslovila, spojil sis to s úvahami o smrti a konečnosti, kterými se v Komedii zabýváme, a přizval jsi nás ke spolupráci. Uvedení takového textu se mi zdá být důstojnějším připomenutím Petra Lébla, jeho života a smrti, než podávání informací o okolnostech jeho úmrtí. Zkoušel jsem tenkrát v Hamburku Dantonovu smrt od Büchnera – ostatně také hezká úvaha o tom, jak muži sní o smrti, zatímco ženy jim připomínají, že smrti předchází něco, čemu se říká život. Byl jsem toho tématu plný. Pro herce Jirku Černého a Hynka Chmelaře respektive pro …next wave… jsem tenkrát připravil scénář a Amras v něm prošpikoval hudbou. Bernhard napsal nádherný text o dvou bratrech, jeden smrtelně nemocný, druhý lpící na bratrovi respektive na životě. Dvě stránky jedné povahy. Plno obav, lásky, strachu z nemoci a narážek na nevyhraněnou sexuální orientaci. Doufal jsem, že veškeré konotace návštěvníci toho večera přečtou – třeba zvolení písně My Way v podání Sex Pistols. Velice mě mrzelo, že jsem tam nemohl být. Proto jsem ti hned po představení volal…
Vedle motivu smrti je dalším tématem tvých inscenací střední Evropa. Narodil ses v Brně, ale od tří let jsi žil s rodiči v německy mluvících zemích – v Rakousku, Švýcarsku a nakonec Německu. Jak to vlastně s tebou je? Jsi spíš Čech, nebo Němec? Kde se cítíš „doma“?
Rodina pochází z jižní Moravy. Domov máme ale teď už asi v Berlíně, kde rodiče léta tráví většinu času.
Je zvláštní, jak se s věkem mění pojem o čase. První pobyty v Rakousku nebo Švýcarsku, na které si pamatuji, trvaly většinou jenom několik měsíců. Odpovídaly délce zkoušení inscenace nebo semestru, během kterého táta na nějaké divadelní škole učil. Pro mě to byl pokaždé nový svět. Noví známí, další školka, další divadelní kantýny. Těch pár měsíců mi pokaždé připadalo jako celý život. Rané dětství jsem trávil ve Zlíně, pak jsme žili chvíli v Rakousku, ve Vídni a ve Villachu, ve Švýcarsku, v Nizozemí, zase v Rakousku – ve Štýrském Hradci, a až potom jsme se definitivně usadili v Německu.
Ale jak je to s tím „doma“?
Před lety jsem ti v rozhovoru pro Salon Práva řekl, že Nizozemí byla dovolená u moře, Švýcarsko hory a že jsem Rakousko nenáviděl. Bigotním katolicismem, zabedněností a dialektem mě Rakousko odmalička odpuzovalo. Bohužel jsme právě tam byli zpočátku nejčastěji. Poprvé „doma“ jsem se cítil až v Porúří, v Dortmundu. Žili jsme tam jen několik let, přesto se sympatií pro Vestfálsko už nezbavím. Dokonce jsem měl upřímnou radost, když Borussia Dortmund vyhrála v létě fotbalovou ligu. Jsem Zlíňák s velmi vyvinutou náklonností k Porúří. Asi bych se měl přestěhovat do Ostravy…
Co pro tebe znamenalo označení a vlastně i status emigranta?
Výjimečnou situaci rodiny jsem začal vědomě vnímat už jako malý kluk, v druhé půlce 70. let v Dortmundu. Celé Německo zachvátila hospodářská krize. Dortmund vždycky žil z těžby uhlí a ocelářského průmyslu, a najednou město bojovalo s vysokým procentem nezaměstnanosti. Byla to zásadní zkušenost, chodit do školy s dětmi nezaměstnaných horníků. Můj táta měl práci v městském divadle, oni dluhy. Nežili jsme si na vysoké noze, ale měli jsme z čeho žít. Obrovské štěstí!
Většina věcí mi ale docházela až po letech. Představ si, co to znamenalo pro rodiče: odcestovat do ciziny, celou existenci nacpat do pár kufrů! A pak snaha o uplatnění v divadle v zemích, jejichž jazykem táta zpočátku nevládl. Velký risk – ale vyšlo jim to. Jako „zavlečenec“ jsem se tak přifařil k velkému dobrodružství, ze kterého těžím dodnes. Měli jsme skutečně štěstí. I když i za to se platilo: nikdy jsem se tolik nepral jako v prvních letech v Dortmundu. Spolužáci děcko hereckého kašpárka z východu jen těžce snášeli. A když si pak táta ještě koupil své první německé auto, Audi 100 GL, nastal mazec – někdy si na mě brali i starší sourozence. Člověk si zvykne a naučí se bránit. Pořád to bylo lepší než v Rakousku, kde mě katolický kněz při povinné výuce náboženství tahal za nos nebo za uši na stupínek, aby spolužákům předvedl, jak vypadá – nekřtěné (!) – zosobnění zla. Jednou, když jsem se zase vrátil ze školy s nateklým, krví podlitým nosem, mě táta chytil za ruku a pádil se mnou přes celý Villach do školy a posléze na faru. Jakmile spatřil kněze otevírajícího dveře, ukázal na mou tvář a zahřměl: Warst du das? Kněz ani nestačil odpovědět, a už ho táta za nos vyvlekl na ulici. Tam ho přinutil, aby se mi vkleče omluvil. Nevím, co bylo působivější, čertící se táta, anebo ta zbabělá provinilá krysa, která se ani pořádně nebránila. Dokonce to nemělo ani žádnou dohru. Ten zbabělec se mi od toho dne prostě vyhýbal. Cítil jsem se jako exot a vyděděnec. A byl jsem na to hrdý. Pro děti nezaměstnaných rodičů jsem pochopení měl, pro xenofobního frustrovaného černoprdelníka nikoli.
Na Československo jste v té době své vazby zcela přetrhali?
Československo se občas připomnělo samo. Například dvěma estébáky, kteří mě na curyšském hlavním nádraží chtěli unést mé matce přímo před očima a nezdráhali se ji dokonce fyzicky napadnout. Zachránili mě dva švýcarští policisté a žebrající cikánská rodinka. Zásah sledovalo celé nádraží. 15 minut slávy. Můj český původ mi prostě chtě nechtě vždycky zaručoval pozornost.
A co jazyk? Vím, že je pro tebe velmi důležitý.
Jazykem a literaturou se naše racionálně založená kultura po celá tisíciletí realizovala. V jedné naší inscenaci se říká: Písmo je přeci to jediné, co skutečně existuje, písmo je přeci život. Co by si jinak počalo lidstvo, kdyby nemělo písmo. Písmo je přeci to nejposlednější, co lidstvo před sebou může uchránit. Zatím tomu ještě tak je, dokud tedy z masmédií a bulváru úplně nezblbneme. Jazykem – mateřským – jsou nám vnuknuty podmínky existence ve společnosti, možnosti se realizovat, ale i pravidla, která máme přijmout. Když se učíš cizí jazyky, můžeš si tento proces zopakovat, ale s odstupem a zdravým nadhledem. Jazyky mě fascinují, snad se ještě nějaký naučím.
Jak se vůbec dá poznat identita? Co to je? Češtinu ses přece učil až jako teenager od prarodičů a pak po svém návratu do Čech v 90. letech. Kde cítíš své kořeny?
Vzhledem k mé biografii je pocit jakési vykořeněnosti asi pochopitelný. Vyvolávali – a vyvolávají – jej ve mně lidé, kteří mi dávali okázale najevo, že pocházím odjinud, že si musí na mě dát pozor, že si je nezískám jen tak. Jedná se o atavismy, které jsou silnější než člověk sám, jsou lidem dány. Jakmile někdo mluví jiným jazykem – nebo třeba jen spisovně, nebo má jinou barvu pleti nebo se jinak obléká, je automaticky považován za vetřelce. Jiný druh – a narušitel řádu! Cizáků se prostě bojíme.
Takže ses se svým „cizáckým“ údělem smířil?
Dnes už si možná v sobě tento odstup, který ve mně odjakživa nejbližší okolí – spolužáci, učitelé nebo později kolegové – vyvolávali, vědomě pěstuji. Lidé se projevují čitelněji, když jsou konfrontováni s „cizákem“. Je úplně jedno, jestli se nacházíš v dnes programově multikulturním Německu, reakcionářském Rakousku nebo v České republice, která se v mnohém rakouskému maloměšťáctví vyrovná. Co ve skutečnosti je „národní identita“, kterou si mnozí lidé tak úzkostlivě hájí? Samolibé vyznání samolibého jedince k jedinečné vlasti. Jako by existovala nějaká paní Národní povaha, která lidi vyzývá, aby se přidali k sobě podobným: Obleč tepláky (nebo dirndl nebo…), chlastej pivo, pusť břicho a dej si šlofíka – však není tak zle. Hlavní je podřídit se tlaku skupiny a splynout s davem: společný jazyk, společná kultura, společné dějiny. Patříš k nám, máš se k čemu hlásit, jen si dej záležet, aby bylo znát, ze které díry jsi vylezl. Před mnoha lety v Rakousku, nebo na jihu Německa, ale i v České republice během posledních dvaceti let nebo aktuálně ve Švýcarsku, všude jsem udělal stejnou zkušenost: maloměšťáctví nebylo, není a nikdy nebude fenoménem, který lze geograficky vymezit. Malá mysl je nadnárodní jev.
Oznámil jsi konec své éry v Divadle Komedie. Odcházíš – možná dokonce i z Česka – s hořkostí?
Zpočátku, při prvních návštěvách Prahy a rozhovorech s Janem Grossmanem, jsem měl pocit, že tu něco začíná, že musím být u toho: kulisák prezidentem, topič ministrem zahraničních věcí, homosexuál ministrem financí, můj děda Rudolf poprvé vyzkoušel dělenou stravu… Po cestování mezi Mnichovem, kde jsem v té době ještě studoval, a Prahou nastala fáze soustředění a – zcela logicky – zahledění se do sebe. Dokonce jsem si po svých prvních inscenacích myslel, že bych mohl vést vlastní divadlo. Dnes musím říct: je zázrak, že si Davida Jařaba a mne – „surrealistu“ a „Němce“ – komise tenkrát vybrala. Vzhledem k tomu, jak jsme čas v minulých devíti letech využili, konstatuji nadšeně, že se mi splnil sen.
Přesto končíte…
Odcházíme, protože za daných podmínek nemůžeme naši práci progresivně rozvíjet. Činíme tak na základě vlastního rozhodnutí a realizujeme přesně to, o co celou dobu své existence mimo jiné usilujeme: živá kultura potřebuje změnu. Jako jsme před deseti lety dostali šanci my, měl by ji dostat někdo další.
Co je pro tebe – po všem tom, co jsi prožil – divadlo? Proč se jím ještě zabýváš? Anebo s ním končíš?
Divadlo nabízí výjimečnou šanci zpomalit uvažování a vnímání. Poskytuje našemu vědomí podstatné informace a v ideálním případě i uvěřitelné emoce, ve kterých se odráží současný svět. To je v dnešní době, ve které se všechno zrychluje a ředí, k nezaplacení. Divadlo umožňuje tomu čelit, dopřává divákům i samotným divadelníkům – čas od času – kontemplativní zážitek rozjímání nad vztahy, politikou, společností, vlastní existencí, konečností. Žádné jiné médium nepředstavuje samo o sobě pomíjivost lidského konání tak čitelně. Vzniká tady a teď, odráží přítomnost a nese v sobě trvalou připomínku jistého konce. Učí nás přijímat, co nelze odvrátit. Samozřejmě v případě, kdy se neuvádí rozjuchané bulvární komedie o tom, jak se všichni máme rádi.
Nadcházející sezona tedy bude pro váš tým v Divadle Komedie definitivně poslední?
Nadcházející sezona bude – poslední. Loučení bude velkolepé. Nečekejte, že budeme chodit po Praze jako mátohy, lamentovat nad osudem a frustrovaně pomlouvat kolegy, kteří přijdou po nás.
S jakými pocity odcházíš?
Cítím se o deset let starší. A zkušenější.
Odneseš si z Prahy i svého černého kulicha?
Barvy střídám. Třeba teď právě preferuji veselou letní šeď.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, Divadelní noviny, 6. září 2011
|
|