Skip Navigation Links
Svět a divadlo

TEATRUM POLITICUM COMEDIAE /ÚRYVEK/

 
Současný svět je pro ty, co v něm přebývají, neustále proměnlivou směsicí jistot i jevů nesnadno uchopitelných, natož pochopitelných. Člověk přesto po nějakých jistotách touží a k životu je potřebuje. Hledá je v institucích, zákonech, historii či tradicích. Zájem o současné dění pak bývá příznačný pro ty, jimž není lhostejné, co se kolem nich děje, a případně by dle daných zákonitosti a společných pravidel rádi svým dílem přispěli k rozvíjení a udržování zdravého běhu obce, v níž žijí. Být aktivním členem své polis znamená (ať chceme, či nikoli) uvažovat politicky. Uvědomělé angažování se ve prospěch společnosti mají v popisu práce umělci, politici i „obyčejní lidé“. Ne každý si však pod veřejnou angažovaností představí totéž.

Po těchto slovech mohlo by se zdát, že je až naivně hloupé připomínat, že pražské Divadlo Komedie se v posledních letech stalo ve sféře veřejného (tedy politického a společenského) uvažování nepřehlédnutelným subjektem, který se vyjadřuje jak v oblasti samotné umělecké tvorby, tak v podobě jasně proklamovaných a prosazovaných názorů a postojů kulturně politických. Věc zdánlivě obyčejná, ale nadmíru chvályhodná v době, kdy se zdá být lidská schopnost osobního ručení za vlastní činy poněkud opotřebována.

Když na podzim roku 2010 začala v Divadle Komedie „rakouská sezona“, z podtitulu jejího programového prohlášení jasně zazněla myšlenka zkoumání a „analýzy rozkladu“. Rozkladné pohyby z časů Rakouska-Uherska jako by stále nebyly zcela absorbovány a promlčeny.

Úvod zmíněné divadelní sezony byl v Komedii radikálně poznamenán dvojicí inscenací Dušana D. Pařízka a Kamily Polívkové. Režisér Pařízek uvedl v září věhlasné (leč v tuzemsku zřídka inscenované) dílo současného rakouského klasika Petera Handkeho Spílání publiku. O měsíc později – zjevně ne náhodně v den velmi očekávaných komunálních a senátních voleb, – se konala premiéra (u nás rovněž nepříliš hrané) hry dramatika první třetiny dvacátého století Ödöna von Horvátha Víra, naděje, láska v režii Kamily Polívkové, původní profesí kostýmní výtvarnice a scénografky (v této roli ostatně spolupracovala s Pařízkem i na Spílání publiku), která režijně debutovala v Komedii v roce 2009 inscenací Hrdinové jako my.

Obě inscenace mají jedno společné – zabývají se tím, co se děje kolem nás, a sledují, jakým způsobem vnímáme realitu, neboť – řečeno s Wittgensteinem – „vše, co můžeme popsat, mohlo by být i jinak“. Přitom ani jedna z inscenací není (či alespoň nehodlá být) chladným obrazem, který bude divák nezúčastněně pozorovat. Obě totiž svým způsobem znejišťují i pozici a roli diváka.

(...)

K naději daleko, do pekla kousek

Blízko mají diváci v Divadle Komedie také k tématu druhé inscenace sezony 2010/2011, k aktuální verzi hry Ödöna von Horvátha z počátku třicátých let dvacátého století Víra, láska, naděje. V rakouském prostředí dnes už klasická hra se po téměř třech čtvrtinách století stala pro režisérku Kamilu Polívkovou materiálem nadmíru současným.

Před více než dvaceti lety alespoň někteří z nás věřili, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Svatý Pavel, k němuž se von Horváth v názvu své hry odkazuje, ve svém Prvním listu Korintským říká, že „tři věci jsou silnější než smrt: víra, naděje a láska“. Bez víry, lásky a naděje nelze tedy žít. A přesto jsou lidé, kteří přežívají právě díky tomu, že z donucení lžou a svou nenávist přetaví v klamnou lásku. Taková je i Alžběta, mladá žena s nevalnými materiálními a životními vyhlídkami, která se v době hospodářské krize snaží přežít za každou cenu, třebas i prodejem svého zatím ještě stále živého těla na pokusy. A lhostejno, zda jde o krizi meziválečnou, o níž píše von Horváth, či o svět současný, na nějž adresně poukazuje Polívkové inscenace.

Dominantou jeviště je bílá ohrada z vlnitého plechu, která diagonálně zprava vpředu doleva dozadu přetíná jinak prázdný prostor. S takto ohrazenými prostory se setkáváme poměrně často; bývají jimi odděleny části udržované od těch, které by měly zůstat spořádanému občanovi skryté. U takovýchto ohrad (a pokud možno tedy za nimi, že) přebývají nezřídka lidé, které společnost ráda nazývá nepřizpůsobivými, zkrachovalými či je označuje jednoduše za společenskou přítěž. Můžeme jim říkat třeba bezdomovci.

Do ohrady v samém úvodu inscenace kope, naráží na ni a skáče Ivana Uhlířová v roli Alžběty. Bílý plech je na místech, kde bývá během představení okopáván, již lehce pošramocený a otlučený. Nárazy lidského těla o plech vydávají zvuky, které nejsou dvakrát příjemné. Expresivita Alžbětina počínání je destruktivní; zdá se být ženou odhodlanou udělat pro přežití cokoli. Nevybíravá živelnost jejího projevu přitom kontrastuje s uhlazeným a do krémových barev laděným oblečením dalších postav (policisty, lékařů, paní soudcové…), zastupujících onu spořádanou a zajištěnou společnost, která si spokojeně existuje. Živočišně ženská Alžběta se nehodlá smířit s jejich přezíravě zabezpečenými životy a (právem?) si činí nároky i na své vlastní štěstí – byť kvůli němu předstírá, lže, klame. Věří v naději, že získá lásku – a peníze. Ač nám může být její zběsile odhodlané počínání proti nepravostem společnosti a systému sympatické, zdá se být nevyhnutelné, že Alžbětin v mnoha směrech naivní boj s právem, s institucemi i se zaběhaným řádem společnost musí skončit tragicky. Symbolicky se tak stane opět na oné plechové hranici mezi světem tady a tam.

V inscenaci najdeme snad vše, co od politicky a společensky angažovaného divadla očekáváme: míří na nedůvěryhodné současné politické elity; odhaluje téma z okraje společnosti, které by mnozí nejraději zametli pod koberec; bytostně propojuje téma se samotnou inscenací a klade před diváky jasně formulované otázky. Vše je přitom podáváno v působivém vizuálním obalu – na scéně jsou k vidění sice strohé a jednoduché, leč vizuálně silné scénické obrazy, včetně umělého deště, který prší a vskutku divadelně neuměle dokapává i ve výstupu následujícím za scénou v dešti. Za připomínku stojí rovněž skutečnost, že se na jevišti rozverně jedí a hltají skutečné chlebíčky – nikoli snad proto, že by tento vstup autentického prožitku jídla byl něčím novým a neotřelým, ale spíše proto, že podobně úspěšně toto oživení (a zmateriálnění situace) prostřednictvím jídla a plné pusy v Komedii využívaly již inscenace v letech minulých (např. Bernhardovi Staří Mistři). Prostá a přitom působivá je i projekce předvolebního plakátu na bílou plochu ohrady, na němž se objevuje rozzářená tvář politika a vedle něho volební slogan: VÍRA, LÁSKA, NADĚJE.

A působivý je i estrádně rozehraný dopsaný výstup předvolebního mítinku, na němž o politickou funkci usilující Soudce (Jiří Štrébl) do mikrofonu před publikem v rozsvíceném sále hřmí málo reálnými, ale pro nemálo spoluobčanů lákavými předvolebními sliby, kterých česká společnost v posledních měsících, ba letech slyšela nepočítaně. Tato scéna již svou podstatou narušuje poklidnou pasivní pozici publika, jež doposud v bezpečí přítmí hlediště sledovalo příběh mladé Alžběty. Následně se do ní navíc neočekávaně zapojí v hledišti rozmístění lidé, které neuspokojují libé sliby a svými lidově formulovanými dotazy ukazují i nám ostatním, že není nutné se vždy smířit s tím, co z pódia či tribuny přichází. Skutečnost, že tento „neherecký“ vstup je výsledkem spolupráce Divadla Komedie se souborem divadelní společnosti lidí bez domova Ježek a Čížek, se opět může zdát jako velmi snadné, či až prvoplánově banální propojení tématu s těmi, kdo je na scéně autenticky zpřítomní. Vstup skutečné reality do obrazivého scénického vyprávění dokonce může působit rušivě – jako neuspořádaný prvek v jinak konzistentním dramatickém příběhu. Aktéři ze souboru Ježek a Čížek nejsou zdaleka tak herecky zdatní jako jejich kolegové z Komedie, mají však výhodu osobního ručení za téma, o němž promlouvají.

Kamila Polívková našla ve staré von Horváthově předloze živý materiál, který využila k pojmenování nejsoučasnější přítomnosti. v inscenaci je vše, řád i vykolejení, a přitom jako celek možná působí až příliš vycizelovaně, až příliš chladně. Možná ze mě hovoří divák sdílející v tomto směru podobné politické názory, jaké inscenace předkládá, ale po zhlédnutí se dostavil pocit zdvořilého odstupu, který jako by říkal: ano, jistě, ale to přece víme; tento svět není v pořádku, ale co s ním? Ale zdá se, že i opakování někomu zřejmých konstatování jest člověku potřebné, neboť nevidíme všichni totéž a stejně.
 
Petr Christov, Svět a divadlo, číslo 1/2011

 
 

Klub

Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, Tel: +420 224 222 484-5, pokladna: +420 224 222 734 PO-PÁ 12:00-20:00, SO-NE dvě hodiny před představením