Skip Navigation LinksÚvod > Napsali o nás > Kritiky > Švankmajerovský horor
Literární noviny

ŠVANKMAJEROVSKÝ HOROR

 
Chodím do divadla už málem půl století, ale ještě nikdy jsem neviděl, aby se tak důsledně a beze zbytku stalo hlediště jevištěm, jako v inscenaci Davida Jařaba podle Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha (Divadlo Komedie, scénář, režie a scéna David Jařab, v titulní roli Martin Finger). Objev prázdného, hororově nasvíceného hlediště jako hlavního hracího prostoru přitom není v daném případě vůbec samoúčelný. Publikum sedí v několika řadách na jevišti, opona je zprvu zatažená a představení začíná groteskní forbínou – dialogem Ursternenhocha (Stanislav Majer) a Otce (Jiří Štrébl), který je jakousi prehistorií temného příběhu: jde o obskurní námluvy kdy lehce zdegenerovaný, špatnou češtinou mluvící kníže v rakousko-uherském operetním kostýmu žádá o ruku těžce zdegenerovaného, chrchlavého otce v nechutných bílých podvlékačkách a příšerně zaprášeném kabátu: jemu sice čeština nedělá potíže, zato jazyk má ztěžklý tvrdým alkoholem. Několikrát si svým kašlem sfoukne vlastní svíčku. O jeho výchovných metodách haněné nevěstinky Helgy netřeba mít iluze. Forbína končí dívčím přízrakem – Helga s krvavým nožem a krejčovskou pannou nás nenechá na pochybách o poetice představení: bude jí až do konce „švankmajerovský“ surrealistický horor. Opona se otevře a dějištěm dalších vražedných a smilných dějů bude od této chvíle až na závěrečnou pasáž mučení Helgy hlediště: červená sedadla, na nichž se před vyděšeným Sternenhochem hadovitě vynořují zlověstně bílé ruce přízraku zabité manželky (éterická, ale o to hrůznější Ivana Uhlířová), jejíž scény střídá manželka reálná, při vší drsnosti a vilné vulgárnosti obdivuhodně tvárná Vanda Hybnerová. Horor už je samozřejmě obsažen v předloze, režisér jej pouze ryze divadelními prostředky z příběhu doslova „vylupuje“. Helga si vnuceného muže protiví, má-li jej políbit, je to, jakoby polykala ropuchu, robě mu sice donosí, ale svůj zvířecí odpor k manželovi projeví zabitím dítěte – jak jinak než mrštěním panenky-loutky o stěnu hlediště; také následné mučení a zabití Helgy je předvedeno ryze divadelním, metaforickým jazykem: žádná umělá naturalistická krev, bouchnutí kladivem do kovové elektroinstalace a hrdinka se hroutí. Také ostatní situace hororového příběhu – nevěra, svádění a soulož s milencem Trhanem (ostentativně ležérní, cynický, ale lékárnicky přesně replikující Roman Zach), jakož i závěrečné Helžino mučení (pověšení za nohy ve finále), to vše má naštěstí nikoli charakter naturalistické doslovnosti, nýbrž snového náznaku, básnické metafory...
 
Vladimír Just, Literární noviny 7. května 2007

 
 

Klub

Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, Tel: +420 224 222 484-5, pokladna: +420 224 222 734 PO-PÁ 12:00-20:00, SO-NE dvě hodiny před představením