Skip Navigation LinksÚvod > Napsali o nás > Kritiky > Úplatky pro Chárona
A2

ÚPLATKY PRO CHÁRONA

 
Nová inscenace Divadla Komedie

Divadlo, které se soustavně věnuje v Česku dosud neuváděným textům zejména německé a rakouské provenience, má od ledna na repertoáru hru Ernsta Jandla. K tomuto autorovi se podruhé režijně vrací Jan Nebeský.
Rakouského experimentálního dramatika Ernsta Jandla doposud známého především díky překladům Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala významného experimentálního básníka, navazujícího na evropský dadaismus, objevilo české divadlo teprve nedávno, a to hlavně zásluhou teatroložky Zuzany Augustové, překladatelky a propagátorky rakouských dramatiků druhé poloviny dvacátého století. Augustová také iniciovala zrod publikace Experimentální hry, obsahující výběr jeho nekonvenčních dramatických a rozhlasových textů.
Prvním uvedením Jandla na českém jevišti – předcházelo mu jednorázové scénické čtení ze zmíněné knížky v Eliadově knihovně – byla inscenace autobiografické „mluvené opery“ Z cizoty na Zábradlí. Dílo, jehož postavy (pochybnostmi o smyslu svého poslání zkoušený spisovatel, jeho blízká kolegyně a mladý vydavatel) o sobě neobvykle mluví ve třetí osobě, zaznamenalo velký úspěch. Režisér Jan Nebeský se k netradičnímu dramatikovi, tématům a otázkám spojeným s uměleckou tvorbou vrátil i svou poslední inscenací, uváděnou v současnosti pod názvem Humanisti v Divadle Komedie.

Lidské listí
Inscenace Humanisti je slepená ze dvou rozdílných částí – ze hry Humanisti a z jakési poetické koláže dalších textů. Režisér v ní použil ukázky z knihy strohých telefonních hovorů mezi Jandlem a jeho vydavatelem Klausem Sibleweským, reflektujících spisovatelův zdravotní stav, momentální rozpoložení a názory na vlastní dílo. Dále do první poloviny patří Jandlovy hravé básně variující smrt matky, jež synovi promění život v chladné a absurdní peklo, a také intimní vzpomínka od Friederike Mayröckerové Rekviem za Emsta Jandla. Tento přísně básnicky stylizovaný umělecký tvar přináší svědectví o umírajícím umělci, jenž navzdory stovkám popsaných listů papíru nenachází ve své práci radost, krásu a smysl, nýbrž prázdnotu. Zatímco postava mladé spisovatelky Etty Hillesum ze stejnojmenné Nebeského inscenace se rozhodne blížící se smrti „psaním za cenu krve“ postavit, Jandlovi je jeho psaní lhostejné. V rohu téměř prázdné scény Jany Prekové sedí mladík (Jiří Černý) a tiše, monotónně čte z listu papíru za doprovodu živé improvizované hudby. Do toho vstupuje výrazná Lucie Trmíková. V čepici, blůze, sukni, lodičkách na podpatku a ponožkách svou originální recitaci umocňuje přítomnou depresi, způsobenou smrtí blízkého člověka.

Experiment s kostlivcem
Hříčka Humanistt umně pracující s pokleslou úrovní jazyka, pak zůstává takovou malou, trochu nepatřičnou tečkou za předcházející vážnou, „metafyzickou“ částí. V jejím kontextu však také může být vnímána jako další zdroj úzkosti, s níž Jandl přistupuje k tvorbě. Tato úzkost vyplývá z marnosti veškerého snažení. Sebevětší, sebedokonalejší a sebekrásnější umělecký výtvor ji nemůže překonat, zahnat nebo změnit. Humanisti ukazují pošetilost, směšnost a omezenou platnost jakéhokoli úspěchu. Samota, deprese a beznaděj člověka sice kreativního, ale uvědomujícího si nicotný a možná trochu falešný význam veškerého uměleckého snažení, v inscenaci dominuje.
Jandl v spásu člověka prostřednictvím umění nevěří, Pro něj nemá umění vyšší hodnotu, ztratilo punc vznešenosti, něčeho nedotknutelného. Hrou Edmond (patrně nepřeložitelnou), působící jako nesmyslná stmelenina písmen, mezi nimiž lze najít jen nepatrné zbytky, trosky slov z původní stejnojmenné hry J. W. Goetha, Jandl slavnou předlohu ničí. Hrou Humanisti se pak prostřednictvím hlavních postav přímo distancuje od německého kulturního dědictví a jeho elit. Univerzitní profesor a umělec vyjadřují své velké a vznešené myšlenky naprosto zvulgarizovanou, primitivní a gramaticky i syntakticky nesprávnou formou jazyka jako dvě parodie, dvě karikatury osvícenského a tvůrčího ducha. Oba muži navíc zneužili jazyk klasika k sebechvále nebo jako prostředek mužské agrese.

Nacistova metafyzika
Na scénu přicházejí v rozmáchlém gestu všeumělec (Milan Stehlík) a všeznalec (Jan Kačer), aby se stařecky a senilně chvástali svými životními úspěchy. Nebeský nedodržuje Jandlem předepsané charakteristiky postav: namísto neurčitosti, obecnosti hlavních hrdinů jsou „humanisté“ dvě směšné postavy naparujících se starců-šašků, jejichž historii lze vystopovat v odvěké historii dramatických divadelních typů: takové typy zná antika, později se proslaví i ve stylizaci commedie dell‘arte. I šaškovské oblečení, pánský oblek, krátké nohavice, obrovské kapsy jsou moderním prototypem komické postavy: Nobel profesor a Nobel umělec se vzájemně triumfují, objemný „všeumělec“ víc světoběžnicky rozevlátě, s rozmáchlými hurónskými gesty a burácející patosem, což mu dodává na důležitosti. „Všeznalec“ zpočátku jedná umírněnější, ale zato pudověji, až u něj jeho větší primitivnost propukne v agresivitu. Oba mluví zkomoleným jazykem, často v infinitivech, jako dva slovní ekvilibristi, kteří se nezapomínají a vždy přísně během promluv používají mužský rod, jímž vyzdvihují své lidské kvality.
Přesto a právě proto naprosto ignoruji těhotnou ženu hledající pomoc, a pak jí, když se raději rozhodne pro interrupci, moralistně spílají. Pláčou si lítostivě na ramenou, objímají se a společně vlastenecky zaujatě zpívají českou hymnu. Nebeský jejich svět výrazně počeštil, přestože postavy starých blbů Jandlovi slouží ke kritice do sebe zahleděných německých kapacit a společenských elit neschopných nějaké hlubší reflexe rakouské nacistické minulosti, a scéna potratu měla tím pádem přímo plivnout do obličeje pokrytecké katolické morálce.
Nebeského pojetí Humanistů připomíná jinou smutně směšnou dvojici: Vladimíra a Estragona, kteří právě tak jako tito dva infantilní staříci také ještě neztratili na zemi plné kamení poslední zbytky víry ve vlastní spásu, a tím nutí diváky ke shovívavosti a k tomu, aby před jejich ubohostí a trapností soucitně a shovívavě zavírali oči.
Implicitně tupé a ploché postavy „humanistů“ v této inscenaci obveselují milovníky české herecké komediální tradice. Inscenátoři nesmyslně tlachajícím postavám tímto způsobem vrátili život. Potom ale ona básnická pasáž v takovém kontextu vyznívá bizarně a možná je to na škodu věci.

Autorka je divadelní recenzentka.
 
Olga Vlčková, A2, 14. února 2007

 
 

Klub

Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, Tel: +420 224 222 484-5, pokladna: +420 224 222 734 PO-PÁ 12:00-20:00, SO-NE dvě hodiny před představením