Týdeník rozhlas
PŘES SPÁLENIŠTĚ, PŘES KRVAVÉ ŘEKY…
|
|
|
K jakému výraznému posunu došlo v divadelní estetice i v morálce západní společnosti za posledních padesát let, lze poznat při zhlédnutí inscenací, jejichž premiéry na počátku nové sezony uvedla dvě z bývalých Městských divadel pražských - ABC a Komedie.
...
Revolta proti společnosti změnila na divadelní scéně za padesát let svůj estetický háv velmi podstatně - místo psychologizujícího realismu se symbolizujícími podtexty převážila grotesknost, expresivita a drsnost tzv. "coolness" dramatiky. Ač všechna u nás zatím uvedená "fekální dramata" Wernera Schwaba jsou takřka jejími exemplárními příklady, Antiklimax - autorův poslední text, jenž prý byl nalezen v jeho kapse téhož dne, kdy se upil k smrti - překračuje nihilismem a kvanty zobrazovaného a vyjadřovaného hnusu i míru "cool" poetiky. Režisér Dušan David Pařízek, který s velkým úspěchem inscenoval se svým Pražským komorním divadlem již Schwabovy Prezidentky a Lidumor, našel klíč k interpretaci textu oscilující mezi uměním a psychopatií paradoxně v estetické distanci. Do ní jsou diváci uváděni již od počátku, kdy procházejí útrobami Divadla Komedie, usedají na jeho jevišti a pozorují, jak se nad červenými sedadly hlediště vznáší šikmá světlá plošina na níž herci celí v bílém soustředěně poslouchají zvolna a takřka něžně vyprávěné vtipy o Židech v plynových komorách a Cikánech opékaných na rožni. Útěšný hlas Martina Fingera představujícího Rezonéra, Lékaře i Faráře pak stejně blazeovaně komentuje i stereotyp rodiny, která nemůže ze své kry uniknout. Centrální postavou je Marjánka neustále znásilňovaná otcem (Jiří Štrébl) a krvácející z přirození. Její chudobu ducha umí Gabriela Míčová zpřítomnit i s biblickou dimenzí blahoslavené nevinnosti. A aura této nevinnosti jako by obestírala také ostatní: otce, matku (Jana Krausová), která všechny a vše maže sádlem i věčně masturbujícího bratra (Jiří Černý).
Jeden z nejslavnějších Watteauových obrazů se jmenuje Lhostejný. Je na něm bílý mim v rozpřáhlém všepřijímajícím gestu. Pražský Antiklimax lze chápat i jako metaforu morálního a sociálního rozkladu naší civilizace podanou gestem Lhostejného. A možná, že to gesto již vítá barbary.
|
|
|
|
Bronislav Pražan, Týdeník rozhlas, 20.10.2003
|
|