Český rozhlas 3 - Vltava
VODIČKOVA - LAZARSKÁ
|
|
|
Divadlo Komedie uvedlo na začátku prosince inscenaci Vodičkova-Lazarská podle scénáře a v režii Davida Jařaba. Recenzi připravila a čte Kateřina Rathouská.
Už při vstupu do sálu se diváci setkávají s různými předměty spojenými s ulicemi Vodičkova-Lazarská. Vedle relativně čerstvého hamburgeru nalezeného na zemi nebo Lazarovy vodičky, podle popisku zvláště účinné na území Prahy 1 a 2, jsou zde připomenuty také některé historické události vázané na danou oblast. V hledišti je nabízen krátký reportážně laděný video snímek, ve kterém zaznívají názory občanů města. Režisér David Jařab se pokusil rozehrát celý prostor hlediště a posílit v návštěvnících pocit, že jsou do jisté míry součástí pouličního života.
Po úvodním seznámení s lokalitou se diváci i herci přesouvají na jeviště. Scénografie v sobě na velmi malé ploše zahrnula několik různých prostředí - staré divadelní sedačky suplují mimo jiné tramvaj, vedle je pak umístěn stolek z bufetu nebo kanál. Velká část děje se odehrává v přítmí a postavy vystupují pod čísly. Většinu času bloumají, lelkují nebo popíjejí. A samozřejmě mluví. O jejich osudech se dozvídáme prostřednictvím krátkých promluv, zmínek, útržkovitých dialogů. Dochází zde k určité typizaci - nechybí například prostitutka nebo žebrák.
Jedním z hlavních témat inscenace je také voda, která neustále odkudsi vytéká nebo kape a je tématem rozhovorů postav. Skoro se zdá, že jde o jakési vodní divadelní dílo. Dokumentární linie se ale po celou dobu mísí s apokryfní. Předobrazem jednoho z hrdinů je totiž Ježíš - muž se nečekaně objevuje a zase mizí, změní pivo ve vodu, v souvislosti s ním se mluví o zázracích. Nikdo nezná jeho jméno, vlastně je po celou dobu zahalen tajemstvím. Přesto k němu mají všichni v podstatě vstřícný vztah. Zmíněného pana záhadného ztvárnil velmi přesvědčivým způsobem herec Stanislav Majer. Zejména ústřední monolog inspirovaný myšlenkou, že "ulice je tělo", dokázal interpretovat bez přehrávání a s nadhledem. Kromě jeho výkonu patří k silným momentům inscenace také hudba Romana Zacha, živě provedená na jevišti. Kytarové předěly dodávají celému dílu specifickou atmosféru, někdy působí až hrozivě. Celá inscenace je ale jimi především výborně strukturována, takže i díky nim se divák lépe orientuje ve složitosti děje. Vodičkovu-Lazarskou tak lze chápat jako pozoruhodný scénický projekt, který jen potvrzuje, že minimálně v dramaturgické linii se divadlo Komedie nebojí experimentovat.
|
|
|
|
Kateřina Rathouská, Český rozhlas 3 Vltava, 22. prosince 2005
|
|