Divadlo Komedie | Článek

Úvod > Napsali o nás > Kritiky > Dva na jednoho s Dušanem Pařízkem

Český rozhlas Radiožurnál

DVA NA JEDNOHO S DUŠANEM PAŘÍZKEM

Dobrý den. Posloucháte pořad Dva na jednoho. Příjemně strávenou následující půl hodinu vám přejí Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Tentokrát jsme do studia pozvali divadelního režiséra, Dušana Davida Pařízka. I vám dobrý den.

Dušan David Pařízek: Dobrý den.

Naděžda Hávová: Dušan David Pařízek se narodil 10. srpna 1971 v Brně. Studoval divadelní vědu na Univerzitě Ludvíka Maximiliána v Mnichově a v Praze absolvoval v roce 1999 divadelní fakultu Akademie muzických umění. Zakládal Pražské komorní divadlo, které před třemi roky vyhrálo konkurz na provozovatele známého pražského divadla Komedie. Tam také můžete v současnosti navštívit například představení Předtím/Potom nebo Staří mistři, které právě Dušan David Pařízek režíruje. To jen tak v kostce. Začneme něčím úplně jiným.

Vladimír Kroc: Čím?

Naděžda Hávová: Začneme divadelním festivalem v Salzburku. Poprvé v historii byl totiž k účasti na elitním rakouském festivalu Salzburger Festspiele přizván český režisér. Stal jste se jím právě vy. Čím je ten festival v Salzburgu tak výjimečný?

Dušan David Pařízek: Jedná se o neobyčejně vysoce dotovanou, sledovanou festivalovou aktivitu, kterou spoluzakládal, to je na tom zajímavé pro mě jako pro divadelního režiséra, otec novodobé divadelní režie Max Reinhardt. A to svými inscenacemi, které se uváděly v jednom z velkých salcburských divadel Felsenreitschule, v jízdárně ve skalách. Během posledních osmdesáti let se z toho stala sledovaná neobyčejně významná kulturní událost.

Naděžda Hávová: Je něco podobného také v České republice?

Dušan David Pařízek: V takovém rozsahu asi ne. Velké festivaly tady v České republice existují, například festival Divadlo v Plzni, nebo Divadlo evropských regionů v Hradci Králové. Ale akce takových dimenzí, takových obřích rozměrů tady ve východní Evropě vlastně neexistuje. Možná můžete s tím srovnávat Čechovův festival v Moskvě, ale ani to by neodpovídalo. Je to vlastně něco jako veletrh pro to zásadní, co se odehrává v dramatu, v činohře, v opeře a ve vážné hudbě.

Vladimír Kroc: Vy jste řekl veletrh. Je to docela trefné přirovnání. Jaký vztah máte obecně k takovým festivalům? Mám pocit, že ta pozornost je tam roztříštěná, že člověk ani nemůže se pořádně koncentrovat na některá konkrétní díla. Nebo to máte jinak?

Dušan David Pařízek: Já myslím, že to srovnání je skutečně trefné, protože se tam prezentuje i publikum. Prezentují se tam hlavně a především i ti, co umožňují takové festivaly. Věnovat se samotné tvorbě je neobyčejně těžké. Když tam člověk přijede, má na to týden, aby realizoval během několika pár málo zkoušek svou premiéru, týden na to odvést tuhletu práci co nejlépe a to před diváky, kteří za drahé vstupné očekávají výsostné umění. Což o to, na to jsem zvyklý, ale pak vás tahají z jednoho rozhovoru na další. Rozhlas japonský, rozhlas německý, rozhlas anglický. , Co mě neobyčejně těší je, že přijeli i dva kolegové z českých médií, kteří psali o představení. Ale všechno to ostatní, to je vlastně tak obrovská aktivita, že pozornost se skutečně místy vytrácí. Je to těžké se soustředit, koncentrovat na samotnou práci.

Vladimír Kroc: Proč je dobré být na podobném veletrhu? Vrátíme se k vašemu přirovnání.

Dušan David Pařízek: Doufám, že to nezní nafoukaně, je to pro české divadlo neobyčejně důležité, že bylo možné prezentovat mou odpověď, mou reakci na výzvu, kterou vyslovil Martin Kušej, který je na tento a příští rok šéfem činoherní sekce festivalu v Salzburgu. Prezentovat to, čeho je Praha skutečně schopná, co Česká republika a její současná kultura znamenají. Realizovat takový dramaturgický počin, neboť je zcela zásadní vrátit se právě na takovém festivalu k autorovi, který svou tvorbou spojuje celý středoevropský region.

Naděžda Hávová: Já jenom abych upřesnila, o čem vy teď mluvíte. Vy jste pro Festspiele v Rakousku vytvořil vlastní adaptaci slavného románu rakouského spisovatele Roberta Musila, Zmatky chovance Törlesse. Mohl jste si tu hru vybrat sám? Mohl jste si autora vybrat sám?

Dušan David Pařízek: Určitě. To všechno začínalo vlastně tím, že.

Naděžda Hávová: Měl jste volnou ruku.
Dušan David Pařízek: Začínalo to tím, že nás navštívil Martin Kušej hned dvakrát. Viděl v divadle Komedie opakovaně inscenaci Antiklimax, která vznikala v roce 2003 v mé režii. Posléze nám vyslovil jakýsi paušální obdiv pro to, o co se v Komedii pokoušíme, a prohlásil, že by byl moc rád, kdybych se letošních Festspiele zúčastnil. Společně s mladými kolegy z Maďarska, Itálie a Slovinska jsme pak hledali společné téma, společného jmenovatele. Jako reprezentant druhého světa Evropské unie, který dosud nepatřil k prvnímu světu velkých festivalových aktivit, jsem usiloval o příběh, o téma, které se vztahuje právě k této možnosti – reprezentovat, a to poprvé, na tak elitním festivalu. Musil, který se narodil v Klagenfurtu, který sám navštěvoval významnou vojenskou kadetku v Hranicích na Moravě, který psal první svůj román Zmatky chovance Törlesse ve Stuttgartu, světový úspěch, který mu vydávalo vídeňské nakladatelství, které zase samotnou knihu nechalo vytisknout v Brně, právě Musil spojuje tenhle středoevropský region jako málokterý jiný autor. Takže jsem si myslel, že se jedná o dobrou volbu.

Naděžda Hávová: Měl jste úspěch?

Dušan David Pařízek: Myslím, že to mělo v Rakousku velký úspěch. Vzhledem k vyhraněnosti inscenace, která svou důsledností zdaleka přesahuje „poetiku“ středního proudu, který se obvykle na velkých festivalových aktivitách prezentuje, nečekaně velký. Neobyčejně soustředěné publikum, které se nezajímalo o desátý odvar Hofmannsthalova Jedermanna, mě překvapilo. Asi už nechtěli okusit stejný recept připravovaný dalším kuchařem, nechtěli vidět už zase to stejně, bezpečné divadlo. Jako by je Törles oslovil jinou, tichou cestou. Poté, co představení proběhlo, pokaždé ve srovnatelně soustředěně atmosféře, následoval neobyčejně vstřícný a dlouhý potlesk. Diváci dokonce stáli, dá se říct, že jsme byli docela zaskočeni tím, co nás tam potkalo.

Vladimír Kroc: Vy se převážně věnujete německy píšícím dramatikům. Proč?

Dušan David Pařízek: Souvisí to s mou divadelní genealogií. Já jsem se sice narodil v Brně, ale žil jsem několik let v zahraničí. Po pobytech v různých zemích proběhla převážná část mé socializace v Německu. Vychodil jsem tam střední školu, studoval jsem tam a absolvoval první vysokoškolské studium. Německou dramatiku druhé poloviny dvacátého století znám asi ze všech dramatických oblastí nejlíp. Ale není to tak, že bychom v Komedii uváděli jenom německé hry, respektive německé autory. Cílem naši dramaturgie je nejspíš snaha o to, poukázat na středoevropský region jako na je jeden velký celek, na paralely mezi českou, německou a rakouskou kulturou.

Vladimír Kroc: Teď ale mluvíte jako ředitel divadla Komedie, nikoli jako režisér.

Dušan David Pařízek: I jako dramaturg a jako režisér. Nejde mi pouze o německy psané hry. Podívejte se na náš repertoár: jsme divadlo, které uvádí nejvíc současných českých autorů. A byl byste překvapený, jak blízké jsou myšlenkové pochody, postupy při nalezení metafor nebo ústřední témata těchto tří kultur.

Vladimír Kroc: Pane Pařízku, my bychom rádi nejenom o divadle, ale také o vás si povídali. Takže se vrátím k té poznámce, která určitě vzbudila zájem nejenom ve mně, kde všude jste vyrůstal? Vy jste řekl v různých zemích, tak nikoli jenom v Německu.

Dušan David Pařízek: To je dlouhý příběh. Můj otec nesměl po roce 1968 v České republice pracovat - a to jako mladý herec, který spoluzakládal něco jako pátou scénu Státního divadla v Brně. Malá pantomima, kolektiv mladých herců-absolventů JAMU navštěvoval v 60. letech často festivaly v zahraničí. Jak víte je socialista hlavně a především skvělým obchodníkem. Poté, co tátovi zakázali pracovat, ho přeci jenom vysílali na festivaly a hostovačky do zahraničí. Po návratu pak vždycky odevzdal v Pragokoncertu honorář a vrátil se s několika tuzexovými bony do Zlína, kde jsme s mámou na něj čekali. Zákaz práce a pak hned taková šikovná výjimka potvrzující pravidlo. Socialismus či komunismus, nazvat to můžete jak chcete , všechno jeden velký podvod malé politické elity.

Vladimír Kroc: Takže vy jste byli v zahraničí oficiálně?

Dušan David Pařízek: Nebyli. Otec se pravidelně o to snažil, abychom mohli s ním vycestovat. Bez šance. Někdy začátkem roku 1973 se pak stala chyba. Otec vyplnil a podal veškeré s výjezdem spojené žádosti. Když si šel do Pragokoncertu pro formuláře, nebyly vyškrtnuty jména manželky a syna.

Vladimír Kroc: Aha.

Dušan David Pařízek: A všechno tam bylo podepsané, orazítkované a ta paní se na něj údajně usmívala a říkala: Hezké, krásné, veselé, velikonoce... jděte, prosím, jděte, jděte, odejděte. Rodiče zabalili doma kufry a odjeli jsme do Vídně.

Vladimír Kroc: Do Rakouska tedy.

Dušan David Pařízek: Tam otec působil na vídeňských Festwochen. A pak nastala malá odysea. Putovali jsme do Klagenfurtu, Villachu, posléze do Švýcarska a nakonec do Nizozemí, kde můj otec dlouho působil. Do školy jsem šel poprvé v Dortmundu, tedy v Německu.

Naděžda Hávová: Kde se cítíte doma dneska?

Dušan David Pařízek: V Komedii. Skutečně, není to žádná fráze, není to o regionu, nebo o jakémsi geografickém vymezení. Jsou to vždycky lidé, se kterými chcete spolupracovat a trávit čas, nejde o místo. Myslím, že teď odevzdávám zásadní část své životní energie Praze respektive Komedii. A vzhledem k tomu, že tam jsem obklopen lidmi, se kterými dělám rád, se v Praze cítím doma.

Naděžda Hávová: Posloucháte Český rozhlas 1-Radiožurnál. Povídáme si s divadelním režisérem a ředitelem pražského divadla Komedie Dušanem Davidem Pařízkem.
Naděžda Hávová: Nena, Neunundneunzig Luftbalons na vlnách Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu v pořadu Dva na jednoho, jehož dnešním hostem je Dušan David Pařízek. A my jsme tuhle písničku pustili speciálně na vaše přání, protože ona je takovou ústřední písní ve hře Kvartet Heinera Mülera, kterou uvádíte právě v divadle Komedie. A vy k ní máte určitě nějaký pěkný příběh.

Dušan David Pařízek: Jedná se o buble-punkovou hymnu 80. let minulého století. Chodil jsem do střední školy a všichni jsem jí poslouchali. A je to protiválečná píseň, odráží se v ní naprosto seriózní snaha vyslovit nesouhlas s tím, co se tenkrát v Evropě a celém světě odehrávalo. Stal se z toho ústřední motiv inscenace, ve které účinkují Roman Zach, Martin Finger, Ivan Acher a občasný herec a tanečník, jinak zvukový inženýr a hudebník Michal Kyselka. Kvartet je hra, která se odehrává v jakémsi období, v jakémsi mezičase po třetí světové válce. Roman Zach a Martin Finger si v ní znovu a znovu připomínají a přehrávají milostné příběhy a hrátky, které jsou známé z románu Nebezpečné známosti. Není to náhoda, že písnička Neunundneunzig Luftbalons vznikala ve stejné době jako Kvartet. Písnička na západě, hra ve východním Berlíně. Napsal ji východoněmecký autor Heiner Müller. Na obou stranách železné opony lidé prostě toužili po míru.

Vladimír Kroc: Kvartet bude mít brzy derniéru, takže měli bychom si pospíšit, abychom ještě tu hru viděli. Do kdy máme šanci?

Dušan David Pařízek: Určitě jí hrajeme do prosince a návštěva skutečně stojí za to. Jestli chcete vidět dva vynikající herce - Martina Fingera a Romana Zacha – pak to opravdu stojí za to. Je to prostě jejich večer.

Vladimír Kroc: Mimochodem, má divadlo Komedie stálý herecký soubor?

Dušan David Pařízek: Nejedná se o soubor, který je ve stálém úvazku. Vztah herců ke mně jako zaměstnavateli se nedefinuje skrzeva pracovně-právní vymezení toho kdo má poslední slovo.

Vladimír Kroc: Ale tak je ten stálý herecký soubor, myslím, chápán.

Dušan David Pařízek: Jenže v moderním divadle nejde o to, kdo má poslední slovo, nýbrž o kvalitní inscenace. V divadle Komedie jsme jasně vymezili cestu, která k tomuto cíli vede. Zřetelně formulovanou dramaturgií a vyhraněnými inscenačními postupy se nám povedlo oslovit herecké osobnosti, které nám jsou ve výrobním procesu divadelního zkoušení silnou oporou. Tak vznikl kolektiv deseti hráčů, se kterými pravidelně spolupracujeme, vznikl skutečný soubor. Soubor, který se definuje vzácným způsobem: cítí se být zaváz8n zřetelnému ideovému plánu naši práce. Kvalitu navržených titulů a inscenací postupně ověřil divadelní provoz. Herecký soubor po zkušenostech ze spolupráce ví, že nám v tomhle může důvěřovat, že sází na témata, za kterými si divadlo Komedie stojí, na témata, která oslovují široké divácké spektrum. Je to jednoduché, téměř banální - základem souboru divadla Komedie je idea. Kvalitní spolupráce je výsledkem společného, kolektivního úsilí o divadelní realizaci umělecky a společensky relevantních témat.

Naděžda Hávová: Před třemi roky kdy se rozhodovalo o dalším fungování divadla Komedie, jste se netajil touhou proměnit divadlo v místo, které by zastřešovalo aktivity nezávislých celků. Řekl jste a teď cituji: Takové scény velkoměstům sluší, Praze by neměla podobná scéna chybět. Tak jak je to tedy s Komedií dnes po třech letech? Kdybyste to mohl shrnout, bilancovat. Jak se vám daří.

Dušan David Pařízek: Pokusím se vysvětlit to, o čem jsem tenkrát mluvil. Měl jsem pocit - a vzhledem k tomu kolik diváků navštěvuje Komedii jsem očividně nebyl jediný, že je v pražské kulturní nabídce jakási mezera. Tady se na mnoha scénách pracuje na repertoáru, který je bezmála totožný. Uvádí se Shakespeare, Molière, Goldoni, uvádí se dokonce stejné tituly, které se mnohdy v neobyčejně krátkých časových intervalech vrací na pražská jeviště. O co nám tenkrát šlo, byl repertoár jasně formulovaných, současných otázek a metafor. Zvolená cesta měla při tom vést přes neznámé území, chtěli jsme prezentovat převážnou část titulů v českých a světových premiérách. Že se nám povedlo rozvíjet celou naši dramaturgii důsledně tímto směrem a to přes 3 sezóny, považuji za neuvěřitelné. Podívejte se na náš aktuální repertoár, jedná se o zcela současné vyjádření ke stavu středoevropské společnosti a kultury, o kánon otázek, které se vztahují ke světu, ve kterém a pro který pracujeme. Dotují nás daňoví poplatníci a ti si za své peníze zaslouží divadlo, které se jich týká, které je zajímá, burcuje, baví. A to se musí také jasně říct: takové divadlo vlastně od 60. let v Praze nebylo. Poslední soubor, který tak působil formoval dramaturg a režisér Jan Grossmann - Divadlo Na zábradlí. Na zábradlí se tenkrát uváděly v českých a světových premiérách tituly, které dnes patří k modernímu klasickému repertoáru. Během normalizace české kultury v 70. a 80. letech něco podobného nebylo možné, po revoluci jako by se divadla bála riskovat a opustit vyšlapané cestičky. Myslím si, že právě v tom spočívá kvalita našeho příspěvku pražské kultuře. Divadlo Komedie je vzácné, denně ukazuje, že existují nová témata, dobré současné české, rakouské a německé hry a inscenace, které dokážou oslovit dokonce i mladé publikum. Vzhledem k tomu, že návštěvnost překročila hranici 70 procent a tendence je vzestupná, je očividné, že Praha má o takové divadlo zájem.

Vladimír Kroc: Vy jste přišli s takovým nápadem, že od poloviny října divadlo Komedie zahajuje pravidelné uvádění víkendových, odpoledních představení. Myslíte si, že si diváci najdou čas a půjdou do toho divadla v tom méně obvyklém čase, nikoliv v tom tradičním večerním?

Dušan David Pařízek: Jsme o tom přesvědčeni z toho důvodu, že k nám chodí naprosto heterogenní publikum. Inscenace jako Staří mistři nebo U cíle oslovují publikum všech věkových kategorií. Odpoledním představením chceme umožnit například důchodcům nebo lidem, kteří dojíždí do Prahy, návštěvu našeho divadla. Myslím si, že to je smysluplné.

Naděžda Hávová: Už jste hovořil o tom, že máte herecký soubor v uvozovkách stálý. Máte své oblíbené herce a oblíbené dramatiky? Kdo mezi ně patří?

Dušan David Pařízek: K mým oblíbeným hercům patří hlavně a především ti, kteří hrají v Komedii. Jsou to paní Kolářová, Vanda Hybnerová, Jana Krausová, Gabriela Míčová a mladá kolegyně Ivana Uhlířová, která právě teď u nás zkouší svou třetí roli. Pány rovněž znáte. V Komedii pravidelně účinkují Karel Roden, Martin Finger, Martin Pechlát, Roman Zach, Jiří Štrébl a náš občasný host z Národního divadla Alois Švehlík. Čím dál víc se u nás objevuje i mladý kolega z Ústí nad Labem Jiří Černý, možná se z toho někdy v budoucnu stane stálá spolupráce.

Naděžda Hávová: Když jsem se ptala na ty oblíbené dramatiky, tak vy se specializujete především na ty německy píšící autory. Je pro režiséra výhodou když se specializuje na jednu oblast té divadelní dramatiky?

Dušan David Pařízek: Nesmí se z toho stát posedlost, nebo snaha uvádět neustále stejné autory. Pakliže máte blíž k nějakému kulturnímu prostředí, inklinujete k určitým hrám, to je asi normální. V mém případě to je zcela přirozeně německá kultura a její kolektivní duše, kterou jsem poznal jako první. Snadněji se mi proto dešifruje autor jako je Werner Schwab, jako Thomas Bernhard, jako Heiner Müller. Postupem času jsme objevil za některými do té chvíle netknutými dveřmi nádherné skryté komnaty. Už dávno se nesoustředím výhradně na německy psanou dramatiku, to rozhodně ne.

Vladimír Kroc: Vy jste ale studoval jednak v Praze, ale také v Mnichově. Přemýšlel jste někdy o tom, která z těch škol vám dala víc?

Dušan David Pařízek: To je těžká otázka. Bude to znět jako fráze, ze všeho nejvíc mi pomohl zájem o divadlo. Já jsem od svých sedmi, osmi let pravidelně navštěvoval divadlo. Zpočátku nuceně, posléze dobrovolně. Byla taková fáze v 80. letech, kdy jsem spíš poslouchal hudbu a hrál tenis, ale během studií v Mnichově jsem se k divadlu pak zase vrátil, nejprve jako divák. Myslím si, že poznávat autory, poznávat režiséry skrze návštěvu divadla bylo pro mě to nejzásadnější. Co následovalo lze jednoduše rozdělit. Mnichov byl pro mě spíš takový teoretický průzkum a Praha to byla možnost se setkat s profesionálním divadlem. Začínal jsem jako asistent režie u Otomara Krejčí a posléze studoval na DAMU, kde jsem poznal některé své spolužáky, se kterými jsme pak dělali první inscenace.

Naděžda Hávová: Trpí režiséři před premiérou divadelní hry trémou jako většina herců?

Dušan David Pařízek: Jsem nervóznější když vás navštívím a snažím se do několika málo vět přetavit to, na čem se pracuje celé měsíce.

Vladimír Kroc: Teď mě napadá, že my jsme si s Naďou měli vyzkoušet jaké je to třeba na divadle.

Naděžda Hávová: Stát na jevišti.

Dušan David Pařízek: Pojďte režírovat hru do Komedie a pak mi povíte, co je těžší. Abych byl upřímný - tréma je, musí být. Je to takový ten moment naprosté koncentrace několik posledních dnů a hlavně hodin před premiérou. To k tomu patří. Jenom pak, když vám skutečně na práci záleží, nastane tahle zvláštní nervozita, která je podle mého názoru přínosná a od divadla zcela neodmyslitelná. I mě to potkává, ale není to tak drastické jako ještě před několika lety.

Vladimír Kroc: Vy jste spolupracoval s prestižním německým divadlem Deutches Theather Berlin. Mají se čeští divadelníci od svých kolegů v zahraničí ještě co učit? Jak to funguje třeba v tom berlínském divadle?

Dušan David Pařízek: Ono se těžko srovnává divadlo, které má roční dotaci 19 a půl miliónu euro s jakoukoliv scénou ve východní Evropě. Zásadní poznání z mých divadelních tažení po Evropě je, že výskyt profesionality a talentu nesouvisí s tím jak vysoký je rozpočet. Neobyčejně mě těší, že kolegové z Prahy, se kterými jsem teď pracoval v Salcburku, Gabriela Míčová, Kamila Polívková, Jiří Černý a Roman Zach, tak perfektně zapadají do produkčního procesu německého „národního“ divadla Deutsches Theater Berlín. Svou profesionalitou, svým talentem se dokonce stali zásadním přínosem tohoto mezinárodního projektu. Při celém tom usilování o „zmezinárodnění“ české činohry je nejzajímavější poznatek, že si divadelní systémy střední Evropy jsou velice podobné. Není náhoda, že v Čechách, v Německu, v Rakousku je nejvíc profesionálních divadelních scén, je to neodmyslitelný a výrazně formující prvek středoevropské kultury. Dokonce bych řekl, že země tohoto regionu už po několik staletí spojuje. Jazykové, politické či finanční bariéry jsou v takovém kontextu téměř zanedbatelné. Je-li vůle k nadnárodním projektům, je-li talent, který je i v evropském kontextu nepřehlédnutelný, pak se cesta ke společnému budování současné kultury vždycky najde.

dimír Kroc: Děkujeme za to, že jste si udělal čas. Určitě jste nalákal spoustu našich posluchačů, pokud třeba ještě v divadle Komedie nebyli. To byl ředitel tohoto divadla, jinak divadelní režisér Dušan David Pařízek. Děkujeme za rozhovor. V pořadu Dva na jednoho na shledanou.

Dušan David Pařízek: Na shledanou, děkuji

Naděžda Hávová: Vám děkujeme za pozornost a příští týden se na vás ve stejném čase budeme těšit s herečkou Valerií Zawadskou. Vladimír Kroc a Naděžda Hávová teď přejí hezký poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.

Naděžda Hávová, Vladimír Kroc