Divadelní noviny
SVĚT JE PAST NA CHUDÉ DĚTI
|
|
|
Dramatický útvar charakterizovaný jako „sociální bondage drama“ (b. = otroctví, poddanství), nadepsaný titulem Oliver Twist a podepsaný autorskou dvojicí ze sdružení Střežený Parnass Zdenkem Plachým a Jiřím Šimáčkem vychází podle slov autorů nejen z motivů románu Charlese Dickense, ale též z „vědeckého optimismu 19. století“. Nakonec na jevišti ze starého dobrého realisty, kritika a snílka zbylo víc, než by se dalo očekávat. Autoři a inscenátoři se nesnaží vyprávět souvisle děj – staví před diváka v maximální selekci jeho uzlové momenty. Z těchto katastrofických epizod, které se na Olivera valí, lze však jednoduchou dějovou linii vytušit. Oliver je ze sirotčince předán do učení k rakváři, neuspěje, stává se členem zlodějské party mladistvých, pak je nespravedlivě zatčen, zachráněn bohatým úctyhodným panem Brownem, prověřován zkouškou poctivosti jako poslíček se zlatem, násilně zadržen zlodějskou partou, zachráněn prostřednictvím Nancy – děvčete z podsvětí – a panem Brownem nakonec adoptován. „Vědecký optimismus“ nahlížejí tvůrci inscenace se znechuceným odporem. Teoretické sentence o genetice a zločinnosti, pronášené postavami ze spořádaného světa, nebo o ideálech a sebepoznání v konfrontaci s pohnutým osudem dítěte vyznívají jako nejen jako nabubřelé, nýbrž i cynické a někdy téměř sadistické fráze (tím nebezpečnější, čím logičtěji a suverénněji působí). Prostřednictvím jejich „skleníkového“ jazyka jsou některé postavy usvědčeny z latentní krutosti. Je to účinná, ale trochu zjednodušující metoda, zesilující kritické ostří námětu.
Dickensův svět spojuje se světem dneška Oliver Twist v podání Ivany Uhlířové (známá mimo jiné coby Aglaja z Morávkova Myškina). Šťastná volba obsazení titulní role způsobila, že inscenace je přes problematičnost „vědecké“ koncepce nejen ospravedlnitelná, ale i neopakovatelná a svým způsobem úchvatná. Dívka s bledou kulatou tváří lunárního klauna nehraje sladké dítě ani abstraktní model dětství. Podařilo se jí ztělesněním čistoty, prvotního údivu, nejisté příchylnosti, zvědavosti i strachu z neznámého přivést na svět živou bytost zahnanou do pasti a beze zbytku s ní splynout.
Motiv pasti se objevuje hned na začátku inscenace: na předscénu jsou vystrčeny tři dětské postýlky s kovovými ohrádkami, ve dvou postranních „se tulí“ dospělí mladíci, v prostřední natahuje hladový krk dívka-Oliver v bílém chlapeckém prádle, jehož faldy neustále žmoulá rukama, dychtivýma jakékoliv změny (později tak bude zacházet i s dobově neutrálními kraťasy). Není to vnější gesto infantilní roztomilosti, ale výraz vnitřního „strachu a chvění“ při těžko snesitelných životních zkouškách. Dospělí se chovají k „dětem“ jako k pokusným bílým králíkům, ovšem s maskou slizké laskavosti.
Udržují je v čistotě (všichni jsou sněhobílí), aby se jich nemuseli štítit, najíst jim však dají, jen když si zamane jejich rozumářská vůle. I řešení jednotné scény (Markéta Oslzlá-Sládečková) je „zamřížované“: koridor protínající uprostřed jeviště může fungovat jako ulice, připomíná však hlavně vězeňskou chodbu; interiérové prostory po stranách, vymezené rudě svícenými perforovanými stěnami s množstvím dveří, zase asociují kolektivní cely předběžného zadržení. Je to svět pastí, ovšem přes svou strohost esteticky libý, lákající diskotékovou přitažlivostí rudě temného oparu. Pestrá, obrázková trika a bundy zlodějské party jsou uniformou mládeže, která prohýří a protoulá noci (kostýmy Linda Dostálková). V závěru inscenace volá Oliverův hlas o pomoc z propadla – pomyslného sklepa -‚ okřikován nevyzpytatelnou domácí sexbombou paní Badwinovou (Jana Krausová), zatímco tělesný Oliver se krmí za asistence pana Browna (Jiří Štrébl) v klíckovitém budoárku. Ač je Oliver definitivně vysvobozen, ocitá se v pasti nejsevřenější. Zatímco spořádaně svačí, zachvátila ho hrůza z definitivního zařazení do solidního světa, o němž ve své bídě zajisté snil. Od této chvíle bude už soustavně formován majiteli teorií plnohodnotného života. To znamená, že se pravděpodobně naučí krást „poctivě“ a ve větším. Nebo bude nadobro pohlcen sklepem.
Kromě Olivera je jedinou „kladnou“ postavou Nancy (Gabriela Míčová), poznamenaná bídou i pozlátkem života. Se smutnou půlnoční koketerií si vykračuje v červených punčocháčích a měňavé baletní sukénkce. Trochu jedovatou auru produkuje syčák Bill, Nancyin milenec a vrah. Taneční scéna, v níž něžně a obřadně vraždí svou „zrádnou“ milenku jako umírající labuť, je jednou z nejpůsobivějších z inscenace. Pan Brown se sice považuje za lidumila, avšak jeho usměvavá přituplost, prozrazující duchovní vakuum a necitlivost, není pro opuštěné tvory o nic méně nebezpečná. Svět je zlý a může Oliverovi, nevyklubanému vajíčku se schopností dýchat, jíst a trpět, poskytnout jen to zlé – v rovině pouličního gangsterství či v rovině bohabojné zakuklenosti. Dobrý svět v této inscenaci není, existuje jen dočasné zdání úlevy od námahy sebezáchovného zlodějství. Až Oliver pochopí, jak má „správně“ žít, bude hůř.
|
|
|
|
Marie Zdeňková, Divadelní noviny, 22. března 2005
|
|